Michael Augustinus Pro
| 23. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | kněz a mučedník TJ |
| Úmrtí: | 1927 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se jako syn důlního inženýra v Mexiku. Prošel obdobím vlastního rozhodování a poznávání. Zvolil si pak službu v jezuitském řádu. Kvůli revoluci přijal kněžské svěcení v Belgii a po návratu do Mexika s mimořádnou obětavostí sloužil církvi v době krvavého pronásledování. Využíval mnoho převleků a s pomocí Eucharistie posiloval víru velkého množství lidí. Nakonec byl bez soudu od policie popraven zastřelením a triumfálně pohřben věřícími.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ŽIVOT KNĚZE VE SLUŽBĚ LÁSCE ZA PRONÁSLEDOVÁNÍ
Narodil se 13. 1. 1891 v Guadalupe v Mexiku. Otec byl důlní inženýr a matka sociální pracovnice. Michael Augustin byl třetím dítětem z jedenácti. První základní vzdělání získal od otce, který ho v r. 1898 připravil i k prvnímu sv. přijímání v Concepcion del Oro, kam se přestěhovali. Michael Augustin jako kluk rád hrál na mandolínu nebo na kytaru. V roce 1901 začal studium v jezuitské škole v Mexiko City, kterou musel pro žaludeční onemocnění přerušit. Ve vzdělání pak pokračoval za pomoci soukromého učitele. O další pokračování ve studiu se pokusil v koleji Manuel Acuňa v Saltillo, ale pro víře nepřátelské vedení a prostředí ho otec vzal domů.
Po dalším individuálním studiu za vedení soukromých profesorů získal v letech 1903-1906 odborné znalosti z oboru hornictví a účetnictví, a pak pracoval jako osobní sekretář u svého otce, který se podílel na vedení dolu báňské společnosti. Michael Augustin byl pečlivý a přátelský, setkával se s horníky i s jejich rodinami. Chodil také na pracoviště své matky, která založila malou nemocnici pro chudé dělníky, a byl zde od ní veden ke skutkům křesťanské lásky. Přes náboženskou rodinnou výchovu, dobré srdce s upřímnou a veselou povahou, začal mít asi v 16 letech rezervovaný postoj k náboženství a nějakou dobu odmítal chodit ke svátostem. Potom dvě jeho sestry vstoupily do kláštera a on se začal hlouběji zamýšlet nad smyslem svého života. Za delší dobu poté co se během lidových misí setkal s jezuitou o. Mirem, překvapil své blízké rozhodnutím vstoupit k jezuitům do noviciátu. Začal ho 10. 8. 1911 a 15. 8. 1913 složil věčné sliby.
Bylo to už v revolučním období označovaném za občanskou válku v Mexiku, při níž se obětí nepokojů a nenávisti stala především katolická církev. Postup protináboženské revoluce v roce 1914 přinutil jezuity utéci z koleje v El Llano. Michaela se třemi dalšími řeholníky poslal představený v převlecích za sloužící nejprve do Zamory a do Guadalajary. Zde se prý Michael setkal se svou matkou, která pracovala za nemalých obtíží, aby uživila děti, zatímco otec se musel skrývat před těmi, co usilovali o jeho smrt.
Cílem většiny řeholníků z El Llano bylo dostat se do kláštera Los Gatos v Kalifornii. Z rozhodnutí provinciála Mexické provincie byl Michael Augustin Pro mezi kleriky, kteří měli ve španělské Granadě studovat rétoriku a filosofii. V roce 1920 ho vyslali do Granady v Nikaragui, kde byl učitelem a vychovatelem. Po dvou letech se vracel do Španělska, aby v Sarrió dostudoval teologii. V roce 1924 byl poslán k dalšímu studiu do Enghien v Belgii, kde se pak projevila žaludeční choroba v takové míře, že byl třikrát za sebou operován, ale výrazného zlepšení se nedosáhlo. Kříž jeho nemoci ho měl provázet i později. Ač se představení proto rozmýšleli, zda ho dovést ke kněžskému svěcení, zvítězila jeho zbožná horlivost a obětavost. Kněžské svěcení přijal 30. 8. 1925 v Enghien.
Po krátkém odpočinku v Provence v jižní Francii, kam ho poslali představení na prázdniny, a návštěvě Lurd, dostal povolení vrátit se do Mexika. Za jeho nepřítomnosti mu zemřela matka a při jeho návratu v mnohem větší míře začalo řádit krvavé pronásledování křesťanů. Bylo označováno také za zednářskou revoluci, protože prezident Plutarco Elias Calles byl velmistrem zednářské lóže. Boj s církví vedl i s pomocí zednářské organizace Federacion Anticlerical Mexicana. Již v roce 1917, kdy svobodní zednáři v Mexiku převzali vládu s hesly o rovnosti, svobodě, bratrství a toleranci, byla schválena ústava zavádějící úplnou ateizaci a socialistickou výchovu mládeže a odňala církvi právní subjektivitu. Prezidentem Pluarco Callesem byl však 14. 6. 1926 vyhlášen zákon, jehož cílem bylo podrobit církev v Mexiku občanské moci. Callesa prohlásil, že jakákoliv obrana práv církve je zločinem. Vláda přísně zakázala provozování jakýchkoliv náboženských obřadů. Biskupové, kněží a řeholní osoby byli vyhnáni nebo uvězněni. Duchovní, kteří vykonávali obřady i přes zákaz, byli mučeni a zabíjeni. Přesto církev „v podzemí“ působila dál.
Michael Augustin Pro nalezl útočiště u své rodiny a s horlivostí vykonával utajovanou kněžskou službu. Byl pověřován službou za jiné kněze, protože byl méně známý. Vedl také přednášející v občanském hnutí s katolickým zaměřením schválené Piem XI. Mezi činnost hnutí patřilo i vytvoření tzv. „eucharistických stanic." Tyto domy usnadňovaly věřícím možnost svatého přijímání. Otec Michael je navštěvoval v různém přestrojení a pod cizím jménem. Pohyboval se velmi obezřetně různými způsoby. Přesto nejednou unikl policii takřka „o vlásek“.
Jednou na útěku před policií využil jen malý náskok tak, že když byl blízko jedné dívky, vzal ji pod paži a zašeptal: Pomoz, jsem kněz! Ta zareagovala výtečně a policie zdánlivě zamilovaný pár minula. Jindy si všiml policejních agentů před domem, z něhož vyšel a aby je zmátl, přistoupil k nim s otázkou, zda nemají oheň… Odsekli mu, ať si v obchodě koupí sirky. On pak rychle zahnul do boční ulice, kde chytil taxi. Agenti se vzpamatovali a rovněž nasedli do vozidla, aby taxík dohnali. Otec Michael se však s taxikářem domluvil, ve vhodném místě po odložení saka vyskočil z auta, za kterým agenti pokračovali v jízdě, aniž si ho všimli.
Jeho maskovací převlek mu také pomáhal ve styku s různými skupinami lidí. Např.: v montérkách coby mechanik snadněji rozmlouval s řidiči. Od věřících prý také dostal skvělého policejního psa, který ho provázel a chránil. Policii nenapadlo podezřívat mladého dělníka se psem a udržovala si od něj spíše odstup. Při své kněžské činnosti prý někdy rozdal až tři tisíce svatých přijímání denně. V roce 1926 na svátek Krista Krále zorganizoval manifestaci, při níž se tak velký počet věřících přesouval k svatyni P. Marie Quadalupské, že se policie neodvážila zasáhnout. Při své obratnosti pořádal rekolekce pro různé společenské a stavovské skupiny.
V říjnu roku 1927 se policii podařilo identifikovat otce Michaela Pro a nějakou dobu vyčkávala v naději, že ho zatknou při zakázaném výkonu činnosti. Po atentátu na generála Obregono atentátníkem Luisem Segurou Vilva, s nímž o. Michael Pro neměl nic společného, policie odvedla do vězení i jeho. Strávil v něm pět dní, v nichž povzbuzoval spoluvězně, s nimi se modlil a nejslabším poskytoval své jídlo. Uvězněni byli i dva jeho bratři Umbert a Robert, kterému Michael ráno 23. 11. řekl: „Nevím proč, ale mám tušení, že se dnes něco stane. Ale nelekej se, Bůh nám v každém případě pomůže. Prosme ho o jeho milost.“ Asi v půl desáté si policejní náčelník zavolal pátera Pro. Cestou k němu přistoupil Valente Quintana, který velel těm, co ho zatkli, a požádal ho za odpuštění. Otec Pro mu odpověděl: „Nejenže vám odpouštím, ale dokonce vám děkuji.“
Po vstupu na policejní dvůr se dověděl, že bude bez soudního procesu zastřelen. A po něm i bratr Umbert, zatímco Robert byl po výzvě Argentinské ambasády pouze odsouzen do vyhnanství na práce ve Veracruz. Před popravou na otázku má-li poslední přání o. Michael Augustin Pro odpověděl: „Chtěl bych se pomodlit.“ Klekl a políbil křížek svého růžence. Když povstal, odmítl zavázání očí. Po zamíření samopalů roztáhl ruce s křížkem a růžencem a z jeho úst ještě zaznělo: „Ať žije Kristus Král!“ Poslední ránu dostal z pistole a jeho tělo, stejně jako ostatních bylo dovoleno pohřbít rodinou.
Ostatky zastřelených bratrů byly téhož dne přeneseny z nemocnice do rodinného domu, kam přišli lidé, aby se po oslavném Te Deum celou noc modlili za Mexiko. Druhého dne odpoledne se konal triumfální pohřeb, kterého se údajně zúčastnilo asi dvacet tisíc lidí. Při cestě na hřbitov Dolores lidé plakali i tleskali, házeli na cestu květy a provolávalo se: „Ať žije Kristus Král! Ať žije Panna Maria Guadalupská! Ať žijí mučedníci!“ Část cesty nesli rakev na svých ramenou kněží.
Mexičané otce Michaela hned považovali za světce mučedníka.
Papež Jan Pavel II. Michaela Pro blahořečil 25. 9. 1988 a přitom mimo jiné řekl: „Utrpení působené nemocí, ani vyčerpávající kněžská služba, kterou vykonával často v těžkých a nebezpečných podmínkách, nemohly utlumit radost, která vycházela z něho a kterou obdaroval druhé. Ona pramenila z lásky ke Kristu, o kterou ho nikdo nemohl připravit. Skutečně, nejhlubšími kořeny jeho naprosté odevzdanosti se pro druhé byla spontánní láska k Ježíši Kristu a silná touha připodobnit se mu až po smrt. Tato láska se projevovala především při vysluhování eucharistie. Každodenní sloužení mše svaté se stalo jeho životním cílem a pramenem síly i horlivosti pro věřící.“
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
V souvislosti s papežovým vyjádřením se zamyslím nad významem a silou pramenící z eucharistie prožívané a přijímané v hluboké lásce a odevzdanosti. Pod Kristův kříž také každý z nás potřebujeme donést vlastní kříž, abychom spolu s Ježíšem oslavovali jednotu v lásce na věky.Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal Michaela Pro, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem a byl ochoten vydat i svůj život v boji za spravedlnost; na jeho přímluvu dej i nám sílu, abychom z lásky k Tobě snášeli všechny obtíže a usilovně směřovali k Tobě, jedinému zdroji života. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Clemens Pp (s. I ex.); Columbanus (615); Felicitas, m. Romæ (století neznámé); Mustiola (století neznámé); Sisinnius, ep. Cyzicen. (s. IV. ); Clemens, ep. Meten. (asi s. IV.); Lucretia (asi s. IV.); Amphilochius (před rokem 403); Severinus, reclusus (s. VI.); Gregorius, ep. Agrigentin. (po roce 603); Trudo (asi 690); Margarita de Sabaudia♦ (1464); Michael Augustinus Pro♦ (1927); Maria Cæcilia (Maria Felicitas) Cendoya y Araquistain (1936); Henrica Alfieri♦ (1951)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský