Iacobus Picenus seu de Marchia
| 28. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | kněz a potulný kazatel OFM |
| Úmrtí: | 1476 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se asi 1. 9. 1394 v Monteprandone v Itálii údajně jako 18. z 19 dětí. Při křtu dostal jméno Dominik. V dětství ztratil otce. Sourozenci ho posílali pást ovce. Při tom mu dělalo problém ohlídat je před vlkem a jednou kvůli strachu vyhledal v Ofidě příbuzného, který byl knězem. Ten mu pak dopomohl ke studiu. Po základním vzdělání v Askoli pokračoval ve studiu práva na univerzitě v Perugii. Byl ubytován ve šlechtické rodině, kde pomáhal s výchovou dětí. Ve 20 letech se s touto rodinou přestěhoval do Florencie, kde mu bylo nabídnuto notářské zaměstnání. Začal však uvažovat nejprve o vstupu do kartuziánského kláštera, ale asi r. 1415 vstoupil k františkánům a přijal řeholní jméno Jakub. Na začátku srpna 1416 složil sliby a po nich studoval teologii.O svátku sv. Antonína r. 1422 se asi jako jáhen začal věnovat kazatelské činnosti a zůstal jí věrný po celý život. Kněžské svěcení údajně přijal až ve 29 letech, r. 1423. V roce 1426 ho papež Martin V. vyzval, aby kázal po celé Itálii a zaměřoval se proti vznikajícím herezím. Při homiliích vycházel z biblických textů a používal odkazy na díla teologů i latinské klasiky.
V roce 1432 působil v Bosně a r. 1436 byl v Čechách, odkud přešel do Rakouska a Maďarska, kam ho poslal papež Evžen IV., který ho jmenoval inkvizitorem. V roce 1438 se vrátil do Itálie, kde kázal v Bologni a účastnil se synodu ve Ferraře. Následně se prý ve Florencii setkal s papežem a potom kázal v Padově.
Jakub de Marchia měl nesplněnou touhu jít na Střední východ a do Svaté země. Tím prvořadým úkolem bylo však pro něho plnění Boží vůle. Snad proto, vedle vyvolávaného obdivu nad jeho učeností, ho provázela pověst svatosti. To, co kázal, myslel velmi vážně a také podle toho žil. Vždy byla u něho patrná jeho láska k lidem, k nimž mluvil, a především k Ježíši, k jehož jménu šířil úctu. Některé životopisy zmiňují jeho kazatelskou činnost na dalších místech ve světě. Jedním z nich je Kypr, kde byl údajně v roce 1440 nemocný.
Jakub žil velmi asketicky, je udáváno, že v noci nechtěl spát déle než tři hodiny a vytrvale se postil. V souvislosti se zažívacími potížemi prý prodělal onemocnění jater a po něm měl nařízeno více dbát na životosprávu.
V roce 1450 se účastnil svatořečení Bernardina Sienského. O něco později působil opět v Rakousku a r. 1460 mu bylo nabízeno biskupství v Miláně, které odmítl. Upřednostňoval stále dosavadní kazatelské působení. Od roku 1473 pobýval v Neapoli, kde zemřel ve věku 82 let.
Za blahoslaveného byl prohlášen 12. 8. 1624 papežem Urbanem VIII. (1623-1644) a kanonizován byl 10. 12. 1726 papežem Benediktem XIII.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Irenarchus (s. IV.); Papinianus, Mansuetus, Urbanus, Crescens, Habetdeus, Eustratius, Cresconius, Vicis, Felix, Hortulanus et Florentianus, ep. et m. in Africa sub Genserico (asi 453-460); Stephanus, iunior (764); Theodora, virgo (980); Iacobus Picenus seu de Marchia (1476); Iacobus Thomson♦ (1582); Aloysius Campos Górriz♦ (1936); Ioannes Iesus /Marianus/ Adradas Gonzalo et XIV socii: Gulielmus /Vincentius/ Llop Gayá, Clemens Díez Sahagún, Lazarus /Ioannes Maria/ Múgica Goiburu, Martinianus /Antonius/ Meléndez Sánchez, Petrus Maria Alcalde Negredo, Iulianus Plazaola Artola, Hilarius /Antonius/ Delgado Vílchez, Eduardus Baptista Jiménez, Petrus de Alcantara Bernalte Calzado, Isidorus Martínez Izquierdo, Ioannes Alcalde y Alcalde, Angelus Sastre Corporales, Iosephus Mora Velasco et Iosephus Ruiz Cuesta♦ (1936); Francisco Stephanus Lacal et XII socii: Vincentius Blanco Guadilla, Gregorius Garcia Escobar, Angelus Franciscus Hernandez Bocos, Ioannes Iosephus Caballero Rodríguez, Iustus Gil Pardo, Marcellinus Sanchez Fernández, Publio Rodríguez, Iosephus Guerra Andrés, Eleutherius Prado Villarroel, Daniel Gómez Lucas, Iustus Fernández González et Clemens Rodríguez Tejerina♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský