Lidvina (Angela Elisa) Meneguzzi, virgo
| 1. prosince, připomínka | |
| Postavení: | panna OSFS |
| Úmrtí: | 1941 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se 12. 9. 1901 ve čtvrti Giarre v Abano Terme u Padovy v severní Itálii do hluboce věřící rodiny. Později denně chodila do kostela a ráda potom dál předávala katechetické informace, které slyšela. Vyprávět sourozencům a kamarádům o Bohu ji dělalo šťastnou. Byla druhá z osmi dětí, a to ji ve 14 letech vedlo k tomu, že začala pracovat v rodinách i v nedalekém lázeňském zařízení jako uklizečka, aby pomáhala uživit celou rodinu. Otec jim v roce 1923 zemřel. Teprve až mladší sourozenci přestali být závislí na její pomoci, rozhodla se zasvětit Bohu. Dne 5. 3. 1926 vstoupila do Kongregace sester sv. Františka Saleského v Padově, kde přijala nové jméno Lidvína (it.: Lidwina nebo též Liduina).Pracovala zde jako ošetřovatelka, sakristiánka a měla na starosti prádlo. U spolusester byla oblíbená jak pro ochotu jim naslouchat, tak poskytovat dobré rady. Všude přinášela pokoj a radost. Věčné sliby složila 3. 5. 1934.
Dne 16. 7. 1937 se stala jednou ze šestnácti řeholnic, které se z Itálie vydaly do daleké Etiopie, aby tam šířily evangelium. Jejich cílem bylo druhé největší etiopské město Dire Dawa, kde byla i misijní stanice sester. Bylo to město plné odlišných kultur a různého náboženství. Začala se zde věnovat dětem a jejich matkám. Pro svou ošetřovatelskou praxi byla brzy přidělena za ošetřovatelku ve státní nemocnici Giovanni Parini, která se po vypuknutí války změnila ve vojenskou.
Vynikala dobrotou ke všem pacientům. Díky její dovednosti, ochotě a schopnosti se obětovat se stala brzy známou a oblíbenou po celé nemocnici. Pro mnohé zraněné a nemocné byla andělem milosrdenství a za bombardování bylo často voláno její jméno. Nedbala na nebezpečí a když zranění potřebovali její pomoc, okamžitě běžela pomáhat. Vytahovala je i z trosek přes riziko bomb. Jejich rány obvazovala s něhou a neúnavnou oddaností. Domorodci ji nazývali sestra Guddu (Velká). Díky jejímu působení prý i místní muslimové získali sympatie ke křesťanskému náboženství.
Italská příslušnost Lidvíny zde nebyla žádným kladem, protože Italové bojovali jako nepřátelé s Angličany. Její chování však překrývalo všechny rozdíly, ať se jednalo o černé nebo bílé, o katolíky, členy koptské církve, muslimy nebo pohany. Pro umírající měla slova útěchy, často jim vyprávěla o Boží dobrotivosti a o tom, že všichni lidé jsou milovanými dětmi Boha, pro které on připravil místo v nebi, a povzbuzovala je ke smíření. Nosila lahvičku se svěcenou vodou a novorozeným umírajícím dětem udělovala svátost křtu.
Ve 40 letech, pro onemocnění rakovinou, její život rychle spěl k pozemskému konci. Své utrpení a život nabídla Bohu za mír ve světě. Operační zákrok nepomohl a její lékař prohlásil: „Ještě jsem neviděl nikoho umírat tak radostně a šťastně.“
Na žádost vojáků, které téměř do poslední chvíle ošetřovala, byla pohřbena na hřbitově v Dire Dawa, na místě vyhrazeném pro vojenské hrdiny. Po dvaceti letech byly její ostatky přeneseny do kaple mateřského domu sester sv. Františka Saleského v Padově.
Blahořečená byla 20. 10. 2002 papežem Janem Pavlem II. na náměstí sv. Petra v Římě, kde se slavnosti účastnil i Giacomo Colombo (se svou rodinou) zachráněný na její přímluvu z komatu po velmi těžkém zranění při dopravní nehodě v roce 1976. Po skončení novény za jeho uzdravení se skutečně probral a zanedlouho se i postavil na vlastní nohy.
POZNÁMKA
Památka Lidvíny Meneguzzi je do martyrologia zařazená na 1. 12. a pro její slavení v diecézi Padova bylo stanoveno datum 2. 12.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Edmundus Campion, Radulphus Sherwin et Alexander Briant (1581); Nahum, propheta ; Castritianus (s. III.); Florentia (s. IV.); Leontius, ep. Foroiulien (asi 433); Domnolus (581); Agericus (588); Eligius, ep. Noviomen (660); Antonius Bonfadini♦ (1482); Ioannes Beche♦ (1539); Richardus Langley♦ (1586); Maria Clara a Iesu Infante Libania Carmo♦ (1899); Carolus Foucauld (1916); Casimirus Sykulski♦ (1941); Lidvina (Angela Elisa) Meneguzzi♦, virgo (1941); Maria Rosa a Iesu Pellesi♦ (1972); Maria Clementina Nengapeta Anuarite (1964)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský