Adolphus Kolping
| 4. prosince, připomínka | |
| Postavení: | kněz, zakladatel |
| Úmrtí: | 1865 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z chudé rodiny v Německu a vyučil se ševcem. Poznal bídu a stal se knězem, aby mohl druhým z bídy pomáhat. Byl kazatelem, sociálním reformátorem, spisovatelem i vydavatelem a zakladatelem Katolických tovaryšských spolků. Svou činností směřoval vždy k šíření katolických ideálů, ke šťastnému životu dělnických rodin, ke spáse lidí a k oslavě Boha.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
DĚLAL VŠE, CO MOHL A MODLIL SE ZA TO, CO BYLO NAD JEHO SÍLY
Narodil se 8. 12. 1813 v německém městečku Kerpen v arcidiecézi Kolín nad Rýnem pastýři Petru Kolpingovi a Anně Marii roz. Zurheyden. Byla to velmi chudá rodina, v níž byl malý Adolf čtvrtým dítětem z pěti. Po základní škole, již ve 13 letech, šel do učení k místnímu obuvnickému mistrovi a získáním výučního listu se z něj stal ševcovský tovaryš. Podle zvyku, aby získal další zkušenosti, se Adolf vydal na vandr. Při svém putování střídavě pracoval u různých mistrů v okolí Kolína, až získal práci v jedné z kolínských manufaktur. Z domova byl vychován ve víře a zbožnosti a ve světě poznával tovaryše žijící v morální a materiální bídě.
V Kupfergasse v Kolíně nad Rýnem došel před obrazem Matky Boží k rozhodnutí vydat se na cestu ke kněžství i přes svou chudobu a přesto, že si někteří cenili jeho zručnosti a jeden mistr mu nabízel svoji dceru, s níž by vyženil obchod. Kolping zvažoval tuto možnost, ale zvítězila touha nechat se vést Bohem.
V roce 1837 začal studovat na gymnáziu i přes značné těžkosti, které však nesouvisely se studijními schopnostmi, ale s finančními problémy a s oslabeným zdravím. Finanční situaci řešil dáváním soukromých hodin i opravami obuvi. Ke zdravotním potížím prý patřilo i chrlení krve a potom nákaza neštovicemi při ošetřování jednoho mladého ševce. Na památku mu zůstaly jizvy po neštovicích v obličeji. Přesto odmaturoval už 3. 3. 1841 s vynikajícím prospěchem, ač mladší spolužáci k tomu potřebovali pět let. Díky finanční pomoci jedné paní z Kupfergasse se mu r. 1841 podařilo začít studovat teologickou fakultu v Mnichově. Během tří semestrů navázal srdečné vztahy s profesorem Dollingerem i Windischmannem. O prázdninách přešel pěšky přes Alpy do Benátek.
Dva roky potom studoval na univerzitě v Bonnu, kde mimo jiné obhajoval proti tzv. pokrokářům z řad profesorů i studentů papeže i svého biskupa. V roce 1844 přestoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Kolíně nad Rýnem a zde ve františkánském kostele 13. 4. 1845 přijal kněžské svěcení.
Biskup ho následně ustanovil kaplanem farnosti sv. Vavřince a katechetou na gymnáziu ve Wuppertalu – Elberfeld. Kolping se v té době také začal více zabývat zhoršující se situací dělníků a profesoru Dollingerovi napsal: „Mnoho továrních dělníků žije v bídě, jakou jsem mimo Wuppertalu nezažil.“ Protože znal jejich poměry, trápení a starosti, pečlivě si pro ně připravoval nedělní kázání. Mimo jiné se je snažil zbavit apatie a připomínal jim odpovědnost za svět. To vedlo k tomu, že se stal známým řečníkem i průkopníkem nových směrů v pastoraci. V prosinci 1846 jej toto přivedlo do prvního katolického spolku mladých tovaryšů založeného knězem Gregorem Breucrem. Zde o. Kolping prozradil, že byl tovaryšem ševcovského cechu, a brzy se stal předsedou tohoto sdružení. O problematice začal také psát jako talentovaný novinář, formulující své myšlenky jednoduše, srozumitelně a sugestivně. O své touze rozšířit sdružení po celém katolickém Německu psal Dollingerovi s tím, že pro takový plán by bylo zapotřebí vychovat kněze a zároveň si postěžoval na nepříznivé okolnosti. Kolínský arcibiskup kard. Jan von Geissel pak při své pastorační návštěvě v Eberfeldu jeho plán schválil.
V roce 1849 byl o. Kolping přeložen do Kolína nad Rýnem, kde je v katedrále uváděn jako kaplan a vikář. Také v tomto městě založil Katolický tovaryšský spolek, který se stal centrem všech dalších tovaryšských spolků. Jako jejich heslo bylo uváděno: „Modlit se, učit se a poctivě pracovat, a to s radostí“.
Kolpingův snad nejznámější spis nazvaný „Sdružení mladých řemeslníků“, v němž popsal cíle a úkoly spolků mladých dělníků, vyšel jako brožura s mottem: „Činorodá láska léčí všechny rány, prázdná slova jen prohlubují bolest.“
Adolf Kolping učil dělníky jak se vymanit z rezignace a čerpat sílu z jednoty ve víře i ze svědectví o Kristu v každodenním životě. Připomínal, že v sociálním programu obnovy má rodina důležité místo a napsal: „První věcí, s níž se člověk v životě setkává, i tou poslední, k níž vztahuje své ruce, kterou má za nejdražší, i když si jí vždy neumí vážit, je rodinný život.“
Kolping viděl důležitost tisku pro šíření katolických ideálů a od roku 1850 vydával pro lidové vrstvy Ročenku v nákladu 14 000 výtisků a 1. 4. 1854 založil vlastní časopis.
V roce 1852 cestoval po jižním Německu, Rakousku a zajel i do Čech, kde 29. 6. 1852, po plamenném kázání v Zrcadlové kapli pražského Klementina, získal spolupracovníky a založil další spolek, označovaný také jako Jednota katolických tovaryšů. Obdobné spolky toho roku založil v Innsbrucku, Salcburku a Vídni. Po Praze je údajně založil ve švýcarském Rorschacha a v Saint Louis v USA. Následovně v Sasku a v Maďarsku.
Zemřel v nedožitých 52 letech po delší nemoci v Kolíně nad Rýnem jako jeden z nejhorlivějších kněží a reformátorů společnosti XIX. století. Po více jak sto letech o něm kard. Meissner řekl: „Kolping věděl, že evangelijní poslání není jen čtení pro filozofy, ale jsou to instrukce pro následovníky Ježíše. Dělal to, co bylo v jeho moci a modlil se za to, co se mu nedařilo dosáhnout, aby to přece jen dosáhl. Tímto způsobem změnil svět dělníků ne jen naoko, ale skutečně.“
Papež Jan Pavel II. tuto řeč vzpomenul při Kolpingově blahořečení 27. 10. 1991 v Římě, kde také uvedl slova o. Adolfa Kolpinga, charakterizující smysl jeho díla: „Kdo koná dobro kvůli Bohu, je dvojnásobně odvážný: odvaha roste spolu s každým dobrým skutkem!“ Dále o něm řekl: „Jeho činnost byla zakotvena ve víře. Víra ho posilovala ke službě bližním, aby tuto víru v laskavého Boha odevzdával lidem.“
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Adolf Kolping využíval Boží přítomnost ve svém srdci a to především skrze láskyplnou modlitbu. Často se jednalo o střelné modlitby, ale v nich vždy tím podstatným byla láska, která pulzovala mezi jeho a Ježíšovým srdcem. Je-li tato láska dostatečně živena vírou, nezná překážek. Začnu tedy odstraňovat vlastní překážky láskou a životem z víry. Pro začátek třeba pokorným zpytováním svědomí.Bože, Tys povolal Adolfa Kolpinga, aby ve Tvé církvi ukazoval dělníkům cestu ke spáse; dej, ať povzbuzeni jeho příkladem následujeme Krista a svou víru vyznáváme nejen ústy, ale i životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl (asi 749); Barbara, virgo nicomedien. (století neznámé); Heraclas (247/249); Meletius, ep. Sebastopolitan (s. IV.); Felix, ep. Bononien (431/432); Aprus, presb. (s. VII.); Sigiramnus (s. VII.); Adrehildis seu Ada (po roce 692); Solas (794); Ioannes Thaumaturgus (s. IX.); Annon (1075); Osmundus (1099); Bernardus, ep. Parmen (1133); Petrus Pectinarius♦ (1289); Franciscus Gálvez♦ (1623); Hieronymus de Angelis et Simon Yempo♦ (1623); Ioannes Haramondo♦ (1623/1624); Adolphus Kolping♦ (1865); Ioannes Calabria (1954)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský