Nicolaus Stensen
| 5. prosince, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | 1683 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Dánska a stal se jedním z nejznámějších vědců své doby. Vychován v rodině zbožných luteránů věnoval se přírodním vědám. Od úžasu při svých objevech a nad krásou stvoření docházel při hledání pravd vědeckých i náboženských k poznání pramene veškeré krásy. Nespokojoval se s pouhými teoriemi a vždy zkoumal celkovou věrohodnost. Hnán touhou po poznání nejhlubších příčin se dostal k Bohu, poslechl vnitřní hlas a zcela se odevzdal Kristu, jehož službě obětoval všechny své síly.Stal se apoštolským vikářem severní Evropy. Jako pastýř a misionář působil zejména v oblastech Hannoveru, Münsteru, Paderbornu, Hamburku a skončil ve Schwerinu, kde jeho pozemské putování ve 45 letech ukončila nemoc a vyčerpání.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VĚDEC, KTERÝ DOSPĚL K MOUDROSTI SRDCE
Narodil se 11. 1. 1638 v Kodani v Dánsku do luteránské rodiny v období třicetileté války v Evropě. Otec zemřel, když Mikuláš měl šest let, a o jeho výchovu a vzdělání se pak staral strýc Carstensen. V deseti letech začal Mikuláš docházet do tzv. Scholy latina v Kodani a zde projevil zájem o matematiku a přírodní vědy. V osmnácti letech se na kodaňské univerzitě zaměřil na obor medicíny. Ve studiích pokračoval v Rostocku a v Amsterdamu, kde udělal první významný objev v oboru anatomie ucha (zv. ductus Stenonianus). Na dalších objevech v oblasti svalů a žláz, které byly publikovány v roce 1664, pracoval v Leidenu. To ho zařadilo mezi významné lékařské osobnosti v Evropě.
Ve vlastním duchovním životě to však nebyla žádná sláva, ale už delší dobu hluboká krize. Ta ho nutila hledat pomoc u dvou vědeckých osobností té doby, Descarta, který založil moderní obor zkoumání lidského poznání (ohledně vzniku, procesu a předmětu a zabýval se novověkou racionalistickou filosofií) a u filozofa Spinozy, který rozvíjel některou Descartovu nauku a jako racionalista byl jedním z kritických čtenářů Bible. Mikuláš Stensen se totiž nemohl už delší dobu smířit s mnoha Lutherovými tezemi a intenzivně uvažoval nad náboženskými problémy ve snaze objevit nejhlubší smysl a pravdu.
Po práci na anatomických výzkumech v Paříži odešel do Itálie. Několik let neúnavně pracoval ve Florencii a připravil zde k vydání dvě základní díla z oblasti embryologie a zoologie.
V roce 1660 byl v Livornu svědkem procesí Božího Těla. Procesí a postoj věřících udělaly na něj hluboký dojem a on měl poprvé velmi dobrý pocit v poměru ke katolické víře.
Ve Florencii se poté seznámil se dvěma ženami, které přispěly ke změně jeho života. Jednou byla šlechetná žena konzula a druhou řeholní sestra Marie Flavia del Nero, lékárnice z kláštera Annalena. Díky nim poznal nauku katolické církve a 4. 11. 1667 poprosil o přijetí do této církve. Jako potvrzení konverze přijal 8. 12. svátost biřmování.
V dalších letech podnikl několik delších vědeckých cest do Německa, Rakouska, Maďarska, Nizozemska a Čech. V roce 1672 se pro přemlouvání králem Kristiánem V. vrátil do Kodaně, kdo ho král ustanovil dvorním anatomem, ale kvůli konverzi nenašel uplatnění na univerzitě. Z tohoto důvodu se vrátil do Florencie, kde na dvoře Medicejských přijal funkci vychovatele knížete Ferdinanda, který byl synem Cosima III.
O Velikonocích r. 1675 přijal kněžské svěcení a 14. 4. v kostele Annunciaty slavil primiční mši svatou. Ještě po nějakou dobu zůstal učitelem syna velkovévody, potom se definitivně rozloučil s prací v oblasti medicíny a všechen čas i síly zasvětil službě v církvi.
V pastorační činnosti se ochotně věnoval působení i mezi bývalými kolegy v řadách profesorů a mnohé přivedl na cestu víry či ke konverzi. Když v roce 1676 zemřel apoštolský vikář Valerio Maccioni, který byl biskupem pro severní oblasti Evropy, byl za jeho nástupce vybrán Mikuláš Stensen. Od papeže Inocenta XI. obdržel zplnomocnění pro činnost apoštolského vikáře a od Řehoře Barbarigo (pam. 18. 6.) přijal biskupské svěcení. Se zastávkou ve Florencii se vydal do Hannoveru, kde byl s velkým nadšením a srdečností lidmi přivítán.
Čekala ho starost o duše na obrovském území s katolickou menšinou, ale biskup Mikuláš Stensen se ukázal jako dobrý diplomat. Svou činnost začal budováním mostů k protestantským panovníkům a pastorům a byl proto nazván otcem moderního ekumenismu. Pravidelně navštěvoval rozptýlené obce věřících, upevňoval jejich víru, naplňoval je odvahou a nadějí.
V polovině května 1679 odeslal do Říma obsáhlou zprávu o životě svěřeného vikariátu, a protože cítil ubývání sil, připsal na závěr prosbu o uvolnění z úřadu. Apoštolským stolcem mu bylo vyhověno s přáním, aby přijal funkci pomocného biskupa diecéze Münsteru. Ke dni 7. 10. 1680 byl jmenován tímto biskupem pro Vestfálsko a měl na starosti i duchovní potřeby knížectví Hannover, v Hamburku a Dánsku.
Po smrti ordináře, v roce 1683, biskupský stolec v Münsteru svatokupeckou formou neoprávněně obsadil kníže Maximilián Henrich von Wittelsbach a Mikuláš Stensen na protest odešel do Hamburku a nakonec do Švédska. Jeho rezignace byla Apoštolským stolcem přijata s porozuměním a bylo mu svěřeno další území, z části Meklenburské. Zde ve Schwerinu založil katolickou obec, onemocněl a zemřel. Jeho ostatky byly již po roce vyzvednuty a přeneseny do hrobky Medicejských ve Florencii. Roku 1953 byly přeneseny do boční kaple kostela sv. Vavřince ve Florencii.
Při blahořečení Mikuláše Stensena 23. 10. 1988 papež Jan Pavel II. o něm mimo jiné řekl: „Celý jeho život byl neúnavnou cestou hledání pravdy, vědecké a náboženské, v přesvědčení, že každá i ta nejskromnější odhalení jsou dalším krokem k absolutní pravdě, k Bohu, na kterém je postaven celý vesmír.“ V další řeči pak uvedl: „Člověk však není obdařen jen možností fyzického poznání. Vlastní také možnost pochopit vyšší věci nasměrované na nejhlubší pravdu o skutečnosti. Člověk má kromě toho vlastnost nazvanou v Písmu svatém ,moudrostí srdce', to znamená tu perspektivu, která pochází z nitra člověka a zachvacuje rozum, vůli a city…
Mikuláš Stensen byl současně v jedné i ve druhé formě poznání obdařen zvláštními dary. Náruživý badatel a neobyčejný vědec, který se nikdy nespokojil s čistými teoriemi a neustále zkoumal celkovou věrohodnost, byl především hnán touhou po poznání nejhlubších příčin zjevení: Boha, jehož nelze nalézt dokonce ani pomocí nejpřesnějších přístrojů a výzkumů; Boha, se kterým lze navázat kontakt jen pomocí ,moudrosti srdce'.“
Jan Pavel II. neopomněl ani představit Mikulášem S. vybraný biskupský erb se slovy: „srdce, které se vznáší nad křížem - ukazuje stručně a jasně, o co šlo v jeho životě. Chtěl celou svou existenci postavit do služby Kristova kříže, ve kterém viděl nejvyšší vyjádření Boží lásky k lidem.“
Přiblížení života tohoto blahoslaveného papež zakončil slovy: “Hluboké přesvědčení, že Ježíš je ,světlem světa´ a že pouze v setkání s Ním může člověk dostat ,světlo života´, bylo hnací silou, která poháněla Mikuláše Stensena, aby věnoval všechny své síly hlásání evangelia. Jeho misionářská horlivost zde nachází svou příčinu a zdůvodnění.“
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad tím, co z papežovy homilie se může týkat i mne. Také já mám se svým životem udělat něco pro Ježíše, v jehož kříži vidíme nejvyšší vyjádření Boží lásky k lidem. Jak mohu? – Ve světle, které z něj vychází. Bez něj jsem neschopný.Milosrdný Bože, Tys Mikuláše Stensena naplnil mnohým poznáním a svou láskou, pak jsi ho povolal, aby jako biskup roznášel světlo evangelia. Prosíme Tě: pomáhej nám, ať křesťanskou víru, kterou jsme přijali, vyznáváme nejen ústy, ale i životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Sabas, abbas (532); Crispina Tagorensis (304); Lucidus (asi 938); Geraldus♦, ep. Bracaren (1108); Bartholomæus Fanti♦ (1495); Ioannes Almond (1612); Nicolaus Stensen♦ (1683); Philippus Rinaldi♦ (1931); Narcissus Putz♦ (1942)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský