Othilia, abbatissa
| 13. prosince, připomínka | |
| Postavení: | abatyše |
| Úmrtí: | asi na konci VII. století |
| Patron: | Alsaka; očních pacientů a nevidomých, umírajících; vzývána při onemocnění hlavy |
| Atributy: | oči na knize nebo jen kniha řádových stanov, abatyše s berlou, kalich; méně časté jsou kohout, hraběcí korunka, skála, pramen, křest |
ŽIVOTOPIS
Pocházela od Štrasburku v Burgundsku ze šlechtického rodu. Pro vlastního otce byla nežádoucím dítětem, ale nakonec ho získala i pro Boží království. Poznala cenu duchovního i fyzického zraku. Stala se abatyší kláštera na Hohenbourgu, založeného Etichem I. Byla známa svým milosrdenstvím a zemřela s pověstí svatosti.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ŽIVOT PLNÝ MILOSRDENSTVÍ
Narodila se kolem roku 662 až 668 na Hohenburgu ve Vogesách v Burgundsku na území dnešní Francie. Jejím otcem byl alsaský vévoda Eticho I. (známý také pod jménem Adalrik), který poté, co se dozvěděl, že se mu narodila slepá holčička, uvažoval jak se jí zbavit, aby nebyla skvrnou na jeho vznešeném rodu. Jeho žena Berswinda, matka děvčátka, předala proto tuto vévodovu dceru do péče služebné, která s ní odjela do Scherwilleru, vzdáleného 30 km jižně od hradu. Hrad stojí na skále necelých 40 km od Štrasburku, který v minulosti střídavě patřil k Německu a k Francii.
Možná za nejvýznamnější životopis sv. Otýlie je považován text od neznámého autora (kaplana na Hohenburgu?) napsaný krátce před rokem 950. K němu se připojuje tradice a legendární podání. Tím vším jsou ovlivněny zprávy o životě této světice, včetně datových údajů a vyskytují se v nich určité rozdíly, počínaje narozením Otýlie. Někde je totiž za místo narození udávaná malá obec Obernai, ležící 7 km od hradu i dřívější rok, přestože rodiče ji měli údajně až jako manželé, kteří měli sňatek v roce 667.
Slepá holčička byla údajně do svého jednoho roku až 12 let vychovávána služebnou v Scherwilleru. Ta, jak to bylo možné, odevzdala ji do péče abatyše burgundského kláštera v Baume-les-Dames, která byla příbuznou děvčátka a jeho matce napsala, aby důvěřovala Bohu, který může způsobit, aby Otýlie viděla. Podle lidového podání byla ve věku 12 nebo 13 let pokřtěna od biskupa Erharda za jeho návštěvy kláštera. Její jméno „Otýlie“ (či Odilie ) se vykládá jako „Boží světlo“ (Sol Dei), ale také jako šťastná a mocná bojovnice. Při pomazání olejem křtěnců začala Otýlie vidět.
Jak zde bylo naznačeno, mnohé zprávy o ní nejsou dostatečně podloženy a vychází z legendárního podání. Patří mezi ně i iniciativa jejího mladšího bratra Huga, který ve snaze o setkání otce s Otýlií ji přiměl k návštěvě rodného hradu. Vkládal do setkání naději, že se tím změní otcův postoj k ní, ale pouhá zpráva o jejím příjezdu způsobila, že se vévoda na syna kvůli pozvání rozlítil a úderem holí ho srazil k zemi. Na následky utrpěného zranění syn prý zemřel. Někde se v legendárním podání vyskytuje vyprávění, že byl přímluvou Otýlie navrácen životu, ale ona se pro otcovu zášť vůči ní vrátila do kláštera v Baume-les-Dames (tehdy zvaném Balma nebo Palma). Jinde je psáno, že vévoda pod tíhou výčitek svědomí změnil částečně svůj postoj k odmítané dceři, ale nemohl se smířit s tím, že pro její řeholní slib nemá naději na její výhodné provdání.
Ponejvíce se uvádí názor týkající se otcova postupného obrácení vlivem určité příhody a modliteb Otýlie. Ta prý o něj s velkou láskou pečovala, když byl pro těžké onemocnění upoután na lůžko. S vévodovým přijetím Otýlie jako dcery souvisí nejen jeho souhlas s jejím řeholním povoláním, ale i to, že jí daroval hrad na Hohenburgu k přebudování na klášter. Stojí na skalnatém vrcholu hory později přejmenované na Le Mont Sainte Odile (byl nazýván také Odilienberg).
Otýlie se zde kolem roku 690 stala první abatyší. Pevně zakotvena ve víře vynikala skutky milosrdné lásky, empatií vůči chudým a nemocným, k nimž vždy projevovala velkou laskavost nehledě na svou únavu a vyčerpanost. Jeden z příběhů legendy mluví o malomocném, který zcela vyčerpaný hladem a únavou se v odporném stavu dopotácel k bráně kláštera. Otýlie okamžitě začala zajišťovat jeho potřeby, prosíce Boha za jeho zdraví. Udává se, že po jejím objetí a políbení tohoto ubožáka došlo k jeho uzdravení.
Stále více lidí potřebných pomoci vystupovalo na horu k hradnímu klášteru, kde abatyši pomáhala i její matka. Obě považovaly za potřebné vybudování druhého kláštera na úpatí hory v Niedermunsteru, který by sloužil jako charita, zvláště nemocným. Otýlie ho zbudovala asi do 10 let po zřízení kláštera na Hohenburgu. Tento klášter i s kostelem byl později v roce 1542 zpustošen požárem, zbyly jen trosky a přítok z pramene, o němž se věří, že je z doby sv. Otýlie a přisuzuje se mu moc léčit oční onemocnění. Legenda vypráví, že Otýlie jednou při sestupu k Niedermunsteru potkala slepého žebráka vyčerpaného žízní a ze skály pro něj vyvedla pramen. Motiv skály, která se před Otýlií otvírá, se vyskytuje i při jejím údajném útěku před otcem. Toto je zde uvedeno kvůli vyobrazením, s nimiž se můžeme setkat.
Ke konci života Otýlie předpověděla svou smrt a toužila zemřít v oblíbené kapli sv. Jana Křtitele. Když se její okamžik přiblížil, poslala prý sestry modlit se do kostela. Když se vrátily, ležela už v agonii na podlaze, ale pro jejich nářek kvůli nepřijetí svátosti na cestu do věčnosti a jejich modlitby se ještě probrala. S údivem nad znepokojením spolusester se jako její slova uvádí: „Lucie byla u mne a já jsem viděla a slyšela, co nemůžeme vidět očima ani slyšet ušima, jen vnímat srdcem.“ Potom vztáhla ruce ke kalichu s Eucharistií, kterou přijala a skonala. Často bývá uváděn rok 720.
Kamenný sarkofág s jejími ostatky se nachází v klášterním chrámu na Mont Sainte Odile.
Malou část z jejích ostatků získal r. 1354 císař Karel IV. pro chrám sv. Víta v Praze při společné návštěvě jejího kláštera s olomouckým biskupem Janem Očkem.
Mezi svaté byla Otýlie údajně zapsána papežem Lvem IX. (1049-1054) a za patronku Alsaska prohlášena v roce 1807 papežem Piem VII.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
K Boží chvále a na poděkování za vzor této svaté vykonám co nejdříve některý ze skutků milosrdenství. Možností pomoci potřebným je mnoho, jedná se o skutky tělesného i duchovního milosrdenství a je zapotřebí naučit se vidět srdcem, co vše Bůh ode mne očekává jako odpověď na jeho milosrdnou lásku. Na mnohých místech o tom mluví Ježíš i slovy evangelia.Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatá Otýlie ochotně prokazovali milosrdenství, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Lucia, virgo et m. (asi 304-305); Ariston, m. in Portu Romano (asi s. IV.); Antiochus, m. in Sardinia (asi s. IV.); Eustratius, Auxentius, Eugenius, Mardarius et Orestes (asi s. IV.); Iudocus (asi 669); Autbertus, ep. Cameracen (asi 670); Othilia, abbatissa (asi na konci VII. století); Ioannes (Franciscus) Marinoni♦ (1562); Antonius Grassi♦ (1671); Maria Magdalena della Passione♦ (1921); Petrus Cho Hwa-sŏ et V socii: Petr Yi Myŏng-sŏ, Petrus Yi Myŏng-sŏ, Bartholomæus Chŏng Mun-ho, Petrus Sŏn Sŏn-ji, Iosephus Petrus Han Chae-kwon et Petrus Chŏng Won-ji (1866)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský