Wiwina
| 17. prosince, připomínka | |
| Postavení: | abatyše OSB |
| Úmrtí: | 1170 |
| Atributy: | svíce, berla |
ŽIVOTOPIS
Narodila se v roce 1103 v Oisy-le-Verger departementu Pas-de-Calais ve Francii jako dcera Hugha II. Oisy. Asi od 15 let toužila po zasvěceném životě v klášteře. Jako půvabná dívka urozeného původu měla prý nemálo nápadníků. Z nich bývá zvláště vzpomínán mladý šlechtic Richard Ward, který se zamlouval i jejím křesťanským rodičům. V tradovaném příběhu po odmítnutí Vivínou opravdu onemocněl, byl vyléčen jejími modlitbami a podle jejího návrhu pak žil jako asketa. Pro poustevnický život si podle legendy zvolil les u Bruselu, poblíž budoucího kláštera, v němž se Vivína údajně stala první abatyší.Vypráví se, že ve 23 letech do těchto míst přišla s malou skupinou, v níž byla Emwara, a společně začala s výstavbou kaple a několika pousteven s vědomím hraběte Godfreye Brabant. Ten jim pro narůstající zájem o mnišský život v komunitě Vivíny v roce 1120 přispěl na postavení většího benediktinského kláštera. Místo leží v Groot-Bijgaarden patřící k městu Dilbeek v provincii Vlámský Brabant poblíž západního okraje Bruselu v Belgii.
Všechny údaje ze života sv. Vivíny nejsou ověřitelné, protože se nedochovaly oficiální dokumenty. Kolem této světice koluje mnoho zvěstí o zázracích jak za jejího života, tak pozdějších od jejího hrobu. Vivína měla pevný životní styl postavený na víře, naději a lásce. K němu patřila střídmost v jídle a vytrvalost v modlitbě. Při modlitbách, na které potřebovala světlo svíce, její plamen náhle zhasl a zázrakem se opět vznítil. Něco podobného se událo i později těm, kdo byli přítomni vyzdvižení jejích ostatků z hrobu, proto svíce patří k jejím atributům.
Zemřela v pověsti svatosti 17. 12. 1170 a 25. 9. 1177 byly její ostatky poprvé přeneseny biskupem Alardusem z Cambrai.
Ze zázraků u hrobu jsou mezi jinými uváděna náhlá uzdravení: Nastraduse z pokřivení, pro které nemohl ani chodit a z vděčnosti poton vstoupil do kláštera; mladé nastávající matky Heteliny z Bruselu z deliria šílenství; Innia Hunger Velt, uzdraveného z horečnatého onemocnění, a některá další uzdravení. Na její přímluvu se také údajně událo i vyléčení infekčního onemocnění, bolestí hlavy a krku, horečky a očních problémů, zejména u dětí.
V roce 1625 její kult potvrdil papež Urban VIII. a rozšíření liturgické úcty jako svaté je uváděno r. 1903. V roce 1764, když epidemie ničila dobytek, po pouti do Grand-Bigard byl vyžádán souhlas k liturgickému slavení s přímluvami za zastavení epidemie v Orbais ležícím 43 km od Bruselu. Epidemie přestala a projevem díků je socha Vivíny v kostele v Orbais.
V roce 1796 byly její ostatky z opatství Grand-Bigard přeneseny do Notre Dame du Sablon v Bruselu. Ze Sablon v Bruselu byla 29. 6. 1812 část ostatků sv. Vivíny slavnostně přenesena do kostela v Orbais.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes de Matha (1213); Modestus, ep. Hierosolymitan (634); martyres Eleutheropoli, L milites (638); Iudicael (asi 650); Begga (693); Sturmius (779); Christophorus de Collesan, monachus (s. X.); Wiwina (1170); Manyanet y Vives Iosephus (1901); Matilde del Sagrado Corazon Tellez Robles♦ (1902); Hyacinthus (Henricus); Cormier♦ (1916)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský