blah. Sára Salkaházi

Sara Salkaházi

27. prosince, připomínka
Postavení:	mučednice
Úmrtí:	1944

ŽIVOTOPIS

Pocházela ze Slovenska, kde prožila převážnou část svého života jako studentka, začínající učitelka, knihařka, zapálená novinářka a řeholní sestra sociálních služeb (SSS) budující charitu. Další zemí jejího života bylo Maďarsko. Zde působila ponejvíce v Budapešti. Zřídila univerzitní vzdělávání pro pracující ženy a domy pro dělnice. Za války zachránila více jak stovku Židů a svůj život obětovala za druhé pro lásku dávající smysl životu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

DAROVÁNÍ SE Z LÁSKY PŘEVYŠUJE KAŽDÝ JINÝ SMYSL ŽIVOTA

Narodila se 11. 5. 1899 v Košicích na Slovensku. Otec Leopold měl po svém otci hotel "Schalkház" na dolním konci ulice Hlavná, který po roce 1873 patřil mezi nejluxusnější na Slovensku a stal se místem narození Sáry. V jejich dvou letech však zemřel otec. Matka Klotilda přihlásila Sáru do základní školy. Rodný hotel byl v roce 1945 znárodněn, změněn na Slovan a po 18 letech nahrazen novou výškovou budovou stejného jména. Sára, s určitým přerušením, prožila na Slovensku asi 37 let života.

Jako žačka a studentka byla Sára temperamentní povahy, veselé mysli a původkyní duchaplných žertíků. Na škole projevovala smysl pro literární tvorbu. Nastoupila pak na učitelský institut, který dokončila v závěru první světové války. Zaměstnání učitelky vykonávala pouze rok. Po vzniku Československa v roce 1918 prý raději své povolání opustila, než aby slibem vyhověla požadavku, s nímž nesouhlasila. Vyučila se knihařskému řemeslu a psala jako novinářka i do maďarských periodik. Novinářský průkaz měla od r. 1919. Uvádí se, že jako členka Národní křesťansko-socialistické strany Československa se dostala do vedoucího týmu a stala se redaktorkou stranických novin. Zejména se zaměřovala na sociální problémy žen.

V letech 1922-1923 byla několik měsíců zasnoubená, ale došla k závěru, že se kvůli své povaze pro manželství s hospodářským správcem nehodí a zásnubní prsten vrátila. Začala pak uvažovat o jiném povolání. V roce 1927 se seznámila se Společností Sester sociální pomoci v Košicích a v dalším roce absolvovala jejich kurz sociální služby. Tehdy ještě byla závislou kuřačkou, ale s rozhodnutím zbavit se zlozvyku zažádala o přijetí do řeholního institutu sester sociální pomoci. V únoru začala noviciát v Szegváru. Potom nějakou dobu v Košicích pracovala na organizování charity. Své první sliby složila o slavnosti Seslání Ducha Svatého v roce 1930 v Szegváru. Po dvou letech byla poslána do Komárna organizovat charitu podobně jako v Košicích, jenže v mnohem těžších podmínkách. Mimo své hlavní poslání měla na starosti vedení kuchyně pro děti a 26 hodin týdně vyučovala náboženství jako katechetka. Zároveň redigovala časopis "Katolická žena". Pro svou vyčerpanost byla představenými v roce 1934 povolána zpět do Košic. Její velká vyčerpanost vedla představené k pochybnosti o vhodnosti povolání. Z toho důvodu jí nebylo dovoleno složit další sliby; a nosit řeholní oděv prý nebyla hodna. Sledování a zkoušky, které nastaly, prožívala velmi bolestně. Pro Kristovu lásku je však přijímala z lásky k němu a tak v ní dozrávala milost nepřetržitého důvěrného kontaktu s Božským Snoubencem, kterému stále zůstávala věrná. Jak je uvedeno ve slovenských "Životopisech svätých", napsala své přítelkyni: "Jediným štěstím je být Božím dítětem, je to štěstí, kdy všechno ostatní se stává nicotným".

Když maďarští benediktinští misionáři hledali sestry na výpomoc do misií v Brazílii, podala si Sára žádost, aby tam byla poslaná. Generální představená tomu byla nakloněná a povolala ji na přípravu pro tuto misi do mateřského domu v Budapešti. Nepříznivě vyvíjející se události druhé světové války však znemožnily uskutečnění plánované cesty do Brazílie. Sára si pak do deníku napsala: "Už ani neprosím, abych se dostala do Brazílie, prosím pouze, abych mohla svatě žít, svatě sloužit Pánu Bohu."

Věčné sliby sestra Sára složila přesně po deseti letech od prvních a své původní motto "Alleluia!" rozšířila o "Ecce ego, mitteme!" - to znamená "Zde jsem, pošli mne!"(viz též Iz 6,8). V srdci měla touhu, aby v případě pronásledování církve mohla obětovat svůj život za druhé. K tomuto rozhodnutí se obětovat dostala souhlas a vyjádřila ho za přítomnosti představených (jinak v tajnosti) v kapli Ducha Svatého v mateřském domě řeholního institutu ke konci roku 1943.

Z její činnosti v Maďarsku je připomínáno, že asi rok po věčných slibech byla povolána do čela Hnutí katolických pracujících žen a dívek a stala se i redaktorkou jeho časopisu. Založila první vysokou školu pro pracující ženy v Maďarsku a v Budapešti Dům pro pracující ženy. V roce 1942 si pomaďarštila své příjmení na Salkaházi jako protest proti narůstající nacistické ideologii i podlézání Němcům ve společnosti. Asi v začátku roku 1944 Sára napsala hru o sv. Markétě Maďarské (kanonizované r. 1943), která se hrála jen jednou v březnu, protože po okupaci Maďarska nacisté jakékoliv náboženské produkce zakázali. Tou dobou sestra Sára organizovala záchranu více jak stovky pronásledovaných Židovských občanů. V rámci institutu sociálních sester, které stály na straně těch, kteří se ocitli v tísni, se jednalo o záchranu tisícovky Židů, kterým poskytovaly úkryty, jídlo i falešné doklady. Sára řádový dům v obvodě Ferencváros, který zřídila pro pracující ženy, využívala k pomoci Židům. Mezi jejími pomocnicemi se vyskytla zaměstnankyně, která zřejmě kvůli náklonnosti k jednomu nacistovi vyzradila, že se v domě pomáhá pronásledovaným. O Vánocích, když Rudá armáda obklíčila Budapešť a německé jednotky s ní zuřivě bojovaly, maďarské oddíly Šípových křížů zv. též "NILAS" obklíčily "Dům pro pracující ženy" patřící Institutu a při pátrání po Židech zajistili s jednou katechetkou čtyři uprchlice. V té době před polednem z jiného dívčího domu přicházela Sára, která "NILAS" viděla z dálky a mohla se jim vyhnout. Představila se jim však jako odpovědná vedoucí domu, což vedlo k jejímu zadržení. Večer téhož dne byla od Šípových křížů s dalšími zadrženými dopravena na Petöfiho most. Nacisté ji vysvlékli a ona před zastřelením poklekla a udělala kříž. Pak ji vhodili do ledového Dunaje. Také katechetku Vilmu Bernovičovou a některé další osoby zde zastřelili a mrtvé hodili do řeky.

Sářina oběť byla Pánem přijata a žádná jiná sestra z jejího řeholního institutu už nebyla během války zabita. V roce 1972 jí bylo izraelskou vládou v JadWashem uděleno vyznamenání s prohlášením za Spravedlivou mezi národy.

Papež Benedikt XVI. 28. 4. 2006 podepsal dekret o jejím blahořečení a obřad slavnostního vyhlášení vykonal 17. 9. 2006 před bazilikou sv. Štěpána v Budapešti kardinál Erdö, primas v Maďarsku.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, do jaké míry za své štěstí považuji být Božím dítětem a co za své štěstí jsem schopen také považovat. Sestra Sára odhalila, že vše ostatní je pro ni nicotností.

Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý. Ty jsi posiloval blahoslavenou Sáru v těžkostech, které ji provázely a nad nimiž zvítězila láskou; neboť jsi nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání. Pomáhej i nám, abychom na její přímluvu vítězně prošli všemi zkouškami do slávy Tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes, Apostolus ; Fabiola (400); Theodorus Graptus (asi 841); Alaphridus Parte^♦ (1936); Iosephus Maria Corbín Ferrer^♦ (1936); Sara Salkaházi^♦ (1944); Odoardo Focherini^♦ (1944); Francesco Spoto^♦ (1964)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský