sv. Kateřina Volpicelli

Catharina Volpicelli

28. prosince, připomínka
Postavení:	zakladatelka kongregace služebnic Nejsvětějšího Srdce
Úmrtí:	1894

ŽIVOTOPIS

Narodila se 21. 1. 1839 v Neapoli v Itálii do zámožné rodiny. Za dobrého zdraví a projevů veselosti vyrůstala ve společenskou dívku. Vedle náboženského vzdělání se jí dostalo i dobré výuky jazyků, takže ovládala francouzštinu, angličtinu i latinu. K jejím zájmům a zálibám patřila literatura, přírodní vědy a hudba.

Na její duchovní formaci měl vliv Ludvík z Casoria Palmentieri (pam. 30. 3.). Setkala se s ním 19. 9. 1854, v „La Palma“ v Neapoli a on jí řekl: „Svět tě přitahuje, ale Bůh zvítězí. Nadejde den, kdy zavřeš knihy, a Ježíš ti otevře své Srdce, ve kterém první, druhá i všechny ostatní strany říkají pouze: Láska ... Láska ... Láska!“ Ta prorocká slova vedla Kateřinu k zamyšlení a pozdějšímu otevření se Ježíšově lásce. Ve 20 letech se vzdala nabídky manželství a 8. 12. 1859 složila soukromý slib doživotní čistoty.

Kateřina se pokusila vstoupit do sekulárního františkánského řádu. Vedena zpovědníkem Leonardem Materou se také hlásila k Neustálým ctitelkám Ježíše. Život v klauzuře jí nevyhovoval ani po zdravotní stránce, proto musela odejít. Ludvík z Casoria jí častěji opakoval, že její povolání je práce pro Srdce Ježíšovo. Stala se Jeho ctitelkou a uprostřed společnosti toužila být „rybářem duší.“

Začala žít podle vlastní regule a ponořila se i do kontemplace. Zároveň se pustila do charitativní práce a zapojovala se do života farnosti.

Kateřina byla při hledání své životní cesty přitahována myšlenkou na nový apoštolát zasvěcený Srdci Ježíšovu: Na radu svého duchovního otce začala novénu s důvěrou k Duchu svatému. Během ní měla vidění, v němž kolem sebe viděla zástup žen oddaných Ježíšovu Srdci a vedených Marií. To byl pro ni impuls k zasvěcení všech myšlenek a sil na založení nového Institutu služebnic Nejsvětějšího Srdce. Jako datum založení stejnojmenné kongregace je uváděn 1. červenec 1874. Kateřina pro ni sestavila řeholi, kterou potvrdil kardinál Sisto Riario Sforza a od papeže Lva XIII. pak byla uznána za Bohem inspirovanou a odpovídající potřebám doby. Kateřina se stala generální představenou a její dílo mělo časem tři větve.

V první řadě šlo o služebnice, které žily ve společenství se svými nezměněnými jmény a bez hábitu, tedy v civilním oblečení. Druhou skupinou byly malé služebnice, tehdy nazývané oblátky, které se zcela odevzdaly Bohu, ale žily v rodinách mezi ostatními lidmi. Ve třetí větvi se jednalo o členky bez slibů, s nimiž se počítalo pro mise a duchovní podporu kongregace s touhou následovat Nejsvětější Srdce a sloužit mu přiměřeně stavu a životním situacím. Zatímco duchovní představení viděli dílo velmi pozitivně, tehdejší laická společnost je považovala za kontroverzní a dělalo jí problém pochopit, že bez hábitu by mohlo jít o řádové sestry. Ke konečnému potvrzení kongregace došlo po 16 letech od založení 20. 6. 1890.

Matka Kateřina častěji připomínala svým sestrám: „Skromnost tohoto světského oděvu nás zavazuje k velkým věcem. Pokud se s ohledem na lásku k bližnímu mezi všemi řeholnicemi podobáme svým zevnějškem více lidem světským, jsme povinny více než ostatní řeholnice odpoutat se od tohoto světa a zcela se obléci Ježíšem Kristem.“

Kateřina Volpicelli založila také sirotčinec i pojízdnou knihovnu, což v její době bylo rovněž něčím nezvyklým. Propagovala apoštolát modlitby a v Neapoli byla první horlivou propagátorkou úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Svůj život obětovala na úmysly Svatého otce. Zemřela v Neapoli ve věku 55 let.

Blahořečená byla 29. 4. 2001 papežem Janem Pavlem II. Ten při beatifikační slavnosti upozornil zejména na tři nejdůležitější aspekty jejího života: hlubokou eucharistickou duchovnost, nezlomnou věrnost církvi a obdivuhodnou apoštolskou horlivost.

Kanonizována byla 26. 4. 2009 papežem Benediktem XVI.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

martyres innocentes; Theonas, ep. Alexandrin (300); Antonius, monachuslirinen (asi 520); Matthias de Nazareis^♦ (asi 1326); Gaspar del Bufalo (1837); Catharina Volpicelli (1894); Gregorius Khomyšyn^♦ (1945)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský