Familiæ Iosephus Ulma, Victoria et VII liberi, martyres
| 7. července, připomínka | |
| Postavení: | mučedníci |
| Úmrtí: | 1944 |
ŽIVOTOPIS
Rodina Ulmových se osvědčila žitím přikázání lásky. Na jejich životní rozhodování mělo vliv učení evangelia nikoliv doba, ve které žili. Dekret o jejich mučednictví říká, že „krvavě se obětovali pro křesťanskou lásku k druhým a ukázali rysy pravého Kristova učedníka. Manželé Josef a Wiktorie Ulma se svými sedmi dětmi vydali neobyčejně odvážné a mimořádně jasné svědectví evangelia. Ačkoliv si byli vědomi rizika i přes velká omezení rok a půl ukrývali ve svém domě židovskou rodinu, které hrozilo vyvraždění. Za pomoc, kterou jim poskytli je při odhalení všechny čekala smrt. Byli zabití 24. 3. 1944 z nenávisti k víře. Na tento den jejich památka podle zvyklostí nebyla ustanovena, ale dostalo přednost datum jejich sňatku jako začátek žití svátostného manželství.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
RODINA - NEOMEZENÉ SPOLEČENSTVÍ LÁSKY, KTERÉ VŠE PŘESAHUJE
Kde je opravdová láska netýká se vymezení jen na určité vztahové bytosti, ale přesahuje zejména k těm, co naléhavě potřebují pomoc, a tím i vychovává kolem sebe. Tak tomu bylo i v rodině Josefa Ulmy narozeného 2. 3. 1900 rodičům Marcina a Františky. Josefova žena Wiktorie roz. Niemczak se narodila 13. ze 14 dětí dne 10. 12. 1912 v Markowě v jihovýchodní oblasti dnešního Polska, ve stejné obci jako její budoucí manžel.
Josef studoval zemědělskou školu v polském Pilzno v okrese Dębica. V Markowě měli Ulmovi farmu, na které se Josef mimo jiné zabýval včelařstvím.
S Wiktorií Niemczak se oženil 7. 7. 1935 a oba byli aktivními křesťany. Josef byl knihovníkem „Klubu katolické mládeže“ a horlivým členem Svazu venkovské mládeže zvané „Wici“. Wiktorie po svatbě s Josefem vedle pečlivého vedení domácnosti mu pomáhala v jeho aktivitách a oba se podíleli na životě své farní komunity. Účastnili se modlitebních a apoštolských iniciativ jako členové bratrstva živého růžence. K jeho zájmům patřilo fotografování a k jejím amatérské divadlo ve „Wici“.
V manželství se snažili žít otevřeně Božím plánům a s velkou láskou přijali 7 dětí. Jako první se jim 18. 7.1936 narodila Stanislava, druhou byla 6. 10.1937 Barbora, třetí byl 5. 12. 1938 Vladislav, po něm 3. 4. 1940 následoval František a jako páté dítě 6. 6. 1941 se narodil Antonín. Po té 16. 9. 1942 přibyla Marie a jméno sedmého dítěte neznáme, protože 24. 3. 1944 byli všichni od nacistů zavražděni.
V Polsku byl z nařízení Adolfem Hitlerem zaveden trest smrti pro každého, kdo by ukryl Židy a chránil je tak před zatčením německými úřady. Ulmovi si tedy byli vědomi velkého rizika, ale nechávali se vést upřímnou láskou ke Kristu i k druhým lidem. Více než rok a půl žili příkladnou a hrdinskou lásku s ochotou přijímat a pomáhat pronásledovaným. Zpočátku se jednalo o tři židovské dívky, které utekly ze zátahů a Wiktorie jim pomáhala do doby než je objevvili nacisté a v lese je zmasakrovali.
V Markowě prý žilo asi 120 obyvatel židovského vyznání v domech roztroušených po celé obci. Když začala hrozit jejich deportace začali se některých Židů ujímat místní obyvatelé, ale mezi nimi byl i vyděrač Leś, který ukryl židovskou rodinu Goldmannových za velkou část jejich majetku. Když od okupačních úřadů vyšlo nařízení spojované s trestem smrti odmítl je nadále ukrývat stejně jako jim vrátit jejich majetek. Ti potom ještě spolu s dalšími Židy našli úkryt u Ulmových. Leś o tom věděl a přišel na odpornou možnost, kterou bylo udavačství. Jeho udání obou rodin mělo prý za cíl, aby mu zůstal majetek Goldmannových a zbavil se sousedů jako svědků svého činu, jejichž dobrota na základech evangelia byla známá.
Dne 24. 3.1944 se u Ulmových objevila skupina vojáků vedená Němcem Eilertem Dieckenem, kterému asistoval Joseph Kokott pověstný zvláštní krutostí. Nejprve zabili 8 Židů a pak zmasakrovali rodinu Ulmových. Nejmladší dítě prožilo křest krve. Pohřbeni byli do dvou hrobů. Někteří lidé pak těla Ulmových vykopali a do stejných míst je uložili v rakvích. Přitom bylo potvrzeno pokročilé těhotenství matky. Teprve 11. 1. 1945 došlo k tajné exhumaci a Ulmovi byli převezeni na farní hřbitov.
Za pomoc Židům byli Wiktoria a Josef Ulmovi 13. 9. 1995 vyznamenáni nejvyšším izraelským vyznamenáním - titulem „Spravedliví mezi národy“.
Ještě většího vyznamenání se jim dostalo blahořečením 10. 9. 2023 v Markově, kterému jako papežův zástupce předsedal kardinál Marcello Semeraro, prefekt Dikasteria pro svatořečení.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
V Bibli, ze které Ulmovi čerpali sílu, měli podtržený příběh „Milosrdného samaritána“. Nejen tímto, ale i dalšími příběhy, které vyprávěli svým dětem je připravovali na život. V tomto jejich jednání budu hledat příklad i já.Všemohoucí, věčný Bože, Tys dával Wiktorii a Josefovi sílu, aby statečně snášeli utrpení pro Krista a víru v něho potvrdili mučednickou smrtí; dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom Tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Willibaldus (787); Pant (s. III); Benedictus Pp XI♦ (1304); Petrus To Rot♦ (1945); Maria Romero Meneses♦, virgo (1977); (695); Hedda (706); Oda, ep. Urgellen. (1122); Oddinus Barotti♦ (1400); Rogerius Dickinson♦, Radulphus Milner et Laurentius Humphrey* (1591); Ioannes Iosephus Juge de Saint-Martin♦ (1794); Iphigenia a Sancto Matth (Francisca Maria Suzanna); de Gaillard de la Vald♦ (1794); Familiæ Iosephus Ulma, Victoria et VII liberi♦, martyres (1944)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský