Eduardus Confessor
| 5. ledna, připomínka | |
| Postavení: | král |
| Úmrtí: | 1066 |
| Patron: | Anglie a jejich panovníků. |
| Atributy: | holubice, královské odznaky, žezlo, prsten, nemocný |
ŽIVOTOPIS
Narodil se roku 1003 v Islipu u Oxfordu. Mládí prožil v Normandii u příbuzného vévody Richarda. V roce 1041 byl povolán na trůn do Anglie. Během své vlády vyznával křesťanskou víru celým svým životem. Jako král zůstal vždy zbožným, laskavým a skromným člověkem. Měl v mimořádné úctě P. Marii a Jana Křtitele. Zemřel ve Westminsterském opatství u Londýna.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
V srdci měl zákoník
Je synovcem sv. Eduarda, krále a mučedníka. Rodiče s ním uprchli před Dány do Normandie, kde jeho otec Ethelred II. zemřel. Eduard byl vychován příbuzným, vévodou Richardem, zatímco jeho matka se znovu vdala zpět do Anglie za Knuta Velikého. Ten si sňatkem s ovdovělou královnou Emou pojistil trůn, ale již roku 1035 odešel na věčnost i on. Jeho syn Harard I. byl považovaný za neschopného slabocha. Eduard zatím v zemi, z níž matka pocházela, vyrostl ve skromného, ctnostného a váženého mladíka, kterého přezdívali "dvorní anděl". Miloval eucharistii a velmi dbal na mravní čistotu. Jeho zbožné srdce zamítlo jakýkoliv návrh, aby podnikl do své rodné vlasti válečnou výpravu, vypudil Dány a převzal otcův trůn násilím. Za cenu něčí krve odmítal tento trůn převzít. Roku 1039 se na tomto trůnu vystřídal ještě násilnicky panující Hardiknut. Když byl do dvou let trůn opět prázdný, velmožové v Anglii si žádali za krále Eduarda, ten se zdráháním nabídku přijal. Bylo mu asi 37 let.
Byl si velmi dobře vědom pomíjejícnosti a významu spravedlnosti, proto nastupoval na trůn s pevnými zásadami. - Zde je velmi snadné a svůdné srovnávat si osobnost svatě žijícího krále s těmi, kteří vládnou s odlišnými dvojími zásadami. Král Eduard v Normandii nekritizoval, nenaříkal, neměl v srdci nenávist vůči těm, kteří dosedli na trůn v jeho rodné zemi, ač na něj nepatřili, ale zato velmi často adoroval před svatostánkem a Pánu svěřoval potřeby obou zemí. Něco mu však přeci jen moc vadilo, to, co poškozovalo mravní čistotu. Záleželo mu na tom, na čem záleželo Panně Marii, které se zasvětil a jíž svěřil svůj slib čistoty. Ve velké úctě měl i svatého Jana Křtitele a bral si z něj příklad. Nikdo o něm v pravdě nemohl říci, že by chtěl mít více, než by ke své existenci potřeboval.
Po nástupu na trůn se snažil napravovat zlo po předchůdcích, odstraňoval křivdy. Proslul svým právním kodexem, známým jako "Zákoník Eduarda vyznavače". Označení vyznavač má král Eduard pro svůj heroický postoj ke křesťanské víře, kterou více než slovy dával najevo svým vlastním životem. Přes královský vzhled a vystupování zůstal vždy laskavým a skromným člověkem. Mnoho se modlil a cvičil ve zbožnosti, postil se a ukládal si kající skutky. Jeho uskromňování došlo tak daleko, až prý velmoži sami chtěli odvádět dobrovolnou daň na jeho osobní potřeby, což on nepřijal.
Ač byl oblíben u prostého lidu i u šlechty, prožíval soužení ve vztahu k svému tchánu Godvinovi a jeho synu, jenž byl značně uvolněných mravů. Za prokazované dobro zosnovali spiknutí a chtěli ho odstranit z trůnu. Eduard jim i to odpustil. Za dobu svého panování podnikl jedinou válečnou výpravu, a to pro spravedlivou věc Skotska. Tehdy, když Makbeth zavraždil skotského krále a jeho syn se uchýlil hledat pomoc u anglického krále Eduarda.
Král Eduard sloužil i nemocným a je o něm zaznamenáno, že dotýkáním léčil skrofulózní vředy. Podle legendy Eduard jednou donesl do kostela nemocného dnou, který tam byl uzdraven. Na žádost velmožů se oženil s Editou, s níž se domluvil, že bude ochotna s ním žít v ustavičném panenství, protože sám dal Bohu již slib. Pro lásku, kterou všem prokazoval, je panovníkům dáván za vzor.
Před koncem svého života dovršil náhradu za další slib z mládí, že vykoná pouť do Říma, dostane-li se jeho rodu a vlasti pokoje od nepřátel. Protože byly obavy z nepřátelského útoku Dánů v případě jeho nepřítomnosti, papež Lev IX. změnil jeho slib. Peníze, jež by pouť vyžadovala, měl z části rozdat chudým a z části věnovat na opravu chrámu sv. Petra ve Westminsterském opatství. Po jeho opravě, považované za přestavbu, byl tento chrám posvěcen na svátek Mláďátek. Král Eduard se slavnosti zúčastnil i přes svoje onemocnění, které se pak zhoršilo natolik, že osmého dne se rozloučil s blízkými a dokonal své pozemské putování.
Po 46 letech bylo zjištěno, že jeho tělo zůstalo neporušené a roku 1161 jej papež Alexandr III. prohlásil za svatého.
Na životě sv. Eduarda vidíme cenu jeho zásad, které si v mládí osvojil a zůstal jim věrný, proto má co říci mládeži, jejíž čistota je dnes tolik ohrožována.
Také těm, co touží po větším bohatství, než potřebují, by mohl mluvit o tom, proč žil podle evangelia. Nebyl to strach, ale láska, které se naučil u Krista a u jeho Matky, takže pak viděl tolik potřebných. Svým postojem k nemocným je vzorem těm, kteří se o nemocné starají. Jeho předchůdce na trůnu svůj život promarnil a s ním také mnoho dalších, kteří neviděli marnost či pomíjivost ve chvilkovém užívání bohatství a moci. ale ve službě Bohu. Tedy přesně naopak, než je psáno v Bibli. Tam čteme: "Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá." (Kaz 2,22) (Katolický překlad na rozdíl od ekumenického místo slova "pomíjivost" začíná slovy: "Marnost nad marnost") "Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí?" (Kaz 1,2-4)
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Bože, Tys vedl krále Eduarda cestou čistoty, lásky a spravedlnosti, aby nám svým životem ukázal, jak žít podle evangelia. Poznal pomíjivost a vládl spravedlivě. Dej prosím mně i současné mládeži, a zvláště našim politikům potřebnou milost, abychom se, jako on, naučili v první řadě vládnout sami sobě, správně ovládat touhy svého srdce a moudře se rozhodovat ke Tvé cti a k dobru svých bližních. Vyslyš naše prosby a dej, abychom uprostřed proměn tohoto světa vedli druhé k touze po hodnotách, jež otevírají bránu Tvého království. Amen.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Eduardus Confessor (1066); Syncletica (s. IV.); Deogratias, ep. Carthaginen (457/458); Æmiliana (s. VI.); Convoio (868); Gerlacus (1165); Rogerius♦, presb. (1237); Franciscus Peltier, Iacobus Ledoyen et Petrus Tessier♦ (1794); Maria Magdalena Repetto Pellegrini♦ (1890); Carolus a Sancto Andrea (Ioannes Andreas) Houben (1893); Marcellina Darowska♦ (1911); Petrus Bonilli♦ (1935); Ioannes Robertus Grau Bullich♦ (1937); Genovefa Torres Morales (1956); Ioannes Nepomucenus Neumann (1860)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský