blah. Petr Bonilli

Petrus Bonilli

5. ledna, připomínka
Postavení:	kněz, zakladatel Institutu Svaté Rodiny
Úmrtí:	1935

ŽIVOTOPIS

Narodil se 15. 3. 1841 v Sant Lorenzo ležícím 15 km severně od diecézního města Spoleto v Itálii. Později mezi mládeží v Luccarini ve Spoletu za přispění duchovního o. Ludvíka Pieriho pocítil povolání ke kněžství, ale rodina byla příliš chudá a nemohla mu studium platit. Složili se však na ně jeho přátelé.

Petr Bonilli v roce 1860 nastoupil do semináře ve Spoletu. Údajně se stal františkánským terciářem a kněžské svěcení přijal již 19. 12. 1863. Jako novokněz byl poslán do chudé obce Cannaiola, k farníkům, kteří prý byli známí agresivitou a snadno se nechávali unášet hněvem. Petr byl taktní a s horlivostí se snažil získat jejich srdce. Bylo však zapotřebí nějakým způsobem získávat také obyvatele i z širšího okolí. Petr proto z misionářů Svaté Rodiny v roce 1872 zorganizoval skupinu duchovních na konání lidových misií. Sám se na ně připravoval tiskem informací, letáků a brožur.

Otec Petr vyrostl ve velmi chudé rodině, dobře chápal důležitost rodiny a viděl v ní základ pro obnovu společnosti a církevního života. Velký vzor pro rodiny měl ve Svaté rodině z Nazareta, jejímž ctitelem byl od dětství. Věděl, že nejchudším rodinám je třeba pomáhat zejména po sociální stránce, a laiky zapojoval do užitečných iniciativ podporujících rodinné společenství i víru. Cítil s opuštěnými a první setkání s nemocným sirotkem Luigim Plinihem ho v roce 1884 přivedlo k založení sirotčince pro opuštěné chlapce. Tento malý sirotčinec Nazaret o 3 roky později (1. 5. 1887) přeměnil na dívčí.

Se skupinou mladých žen 13. 5. 1888 založil kongregaci „Sestry Svaté Rodiny“ zprvu jako institut.“ (Congregazione delle Suore della Sacra Famiglia di Spoleto).* Jejím úkolem bylo starat se o děti, které žily bez rodiny. V roce 1893 otevřel hospic pro nevidomé, hluché a němé děti. Správou hospice pověřil sestry Svaté Rodiny. Jejich kongregace se rychle rozšířila do několika dalších italských diecézí a hlavní dům (tzv. mateřinec) o. Petr v roce 1898 pomohl přestěhovat do Spoleta a tam ho také na přání biskupa následoval. Sestry ve Spoletu začínaly s šesti sirotky a s pěticí hluchých. Při některých potížích o. Petr Bonilli sestrám opakoval: „Pán vždy přichází ve správný čas.“ Vyzýval je k tichosti a dodával: „Chce-li Ježíš dát duši znamení lásky, podává jí kříž.“ Pokud o. Petr sám prožil den bez kříže, zdál se mu dnem ztraceným.

Po 35 letech v Cannaiole u Spoleta byl Petr Bonilli jmenován kanovníkem katedrály ve Spoletu a rektorem arcibiskupského semináře (bývá uváděn r. 1898 a u nastěhování rok 1905) s odpovědností za pastorační dohled nad řeholními domy v celé arcidiecézi. Všem svým úkolům věnoval náležitou péči. Stal se také vyhledávaným duchovním rádcem. V roce 1908 obdržel od papeže Pia X. titul monsignora jako ocenění za mnohé služby pro církev.

Msgr. Petr Bonilli před koncem života prožil mnoho bolestí, které jako bolesti nepřiznával, až na tu největší. Tou byla nemožnost slavit v posledních měsících mši svatou. Mimo jiné musel na operaci kýly a ztrácel zrak. Místo, aby si stěžoval na zdravotní problémy, říkával: „Všechno pro Boží lásku: stáří, nepohodlí, slepotu, ponížení, všechno, všechno pro lásku k Bohu.“ Na konci života ještě přislíbil, že z nebe bude dělat více dobra, než kolik ho mohl být schopen dělat na zemi.“

Zemřel ve věku 94 let a byl blahořečen 24. 4. 1988 Janem Pavlem II. na náměstí svatého Petra v Římě.

POZNÁMKA

* Podobný institut sester Svaté Rodiny založila Pavla Cerioli (pam. 24. 12.) a v roce 1863 se snažila i o jeho mužskou větev.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Eduardus Confessor (1066); Syncletica (s. IV.); Deogratias, ep. Carthaginen (457/458); Æmiliana (s. VI.); Convoio (868); Gerlacus (1165); Rogerius^♦, presb. (1237); Franciscus Peltier, Iacobus Ledoyen et Petrus Tessier^♦ (1794); Maria Magdalena Repetto Pellegrini^♦ (1890); Carolus a Sancto Andrea (Ioannes Andreas) Houben (1893); Marcellina Darowska^♦ (1911); Petrus Bonilli^♦ (1935); Ioannes Robertus Grau Bullich^♦ (1937); Genovefa Torres Morales (1956); Ioannes Nepomucenus Neumann (1860)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský