Hugo, ep. Gratianopolitan
| 1. dubna, připomínka | |
| Postavení: | biskup OCart |
| Úmrtí: | 1132 |
| Patron: | Grenoblu; vzýván při bolestech hlavy |
| Atributy: | anděl, blesk, biskup, kartuzián, tři květy, lucerna |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z francouzského šlechtického rodu. Stal se kanovníkem a na synodě v Avignonu byl zvolen za biskupa v Grenoble. Jako biskup se úspěšně potýkal s mnoha nešvary v zanedbané diecézi, v níž obnovil duchovní život a vykonal mnoho dobrého. Mezi jiným se podílel i na založení kartuziánského řádu, který do konce života podporoval.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
PŘEMOŽITEL ZLOŘÁDŮ
Narodil se roku 1053 v Château-neuf-d´Isère ve valencské diecézi ve Franci jako šlechtic. Studoval prý i v zahraničí a nakonec ve Valencii. Po ukončeném vzdělání, dle tehdejšího zvyku, dostal kanovnické obročí, i když ještě neměl kněžské svěcení.
Byl jemnocitný, ostýchavý, stydlivý a tyto jeho vlastnosti mu byly ochranou před mnohými pokušeními. Měl čisté srdce a snažil se žít v pokoře, trpělivosti a střídmosti. Ve Valencii žil mezi velmi světsky žijícími kanovníky, sám se snažil spíše o mnišský způsob života. Tehdy se s ním seznámil papežský vyslanec Hugo de Die, který si ho zvolil za rádce a pomocníka při uskutečňování papežových nařízení. Když byl v roce 1080 svolán církevní sněm do Avignonu, byl na něj pozván i kanovník Hugo a tam navržen za biskupa grenobleské diecéze. Snažil se, aby takové břímě nebylo na něj vkládáno, ale biskupové jeho námitky neuznali. Radili mu, aby důvěřoval v Boha, jehož moc se projevuje právě ve slabých. Hugo se podrobil, přijal kněžské svěcení a pro biskupské se odebral do Říma.
Skličoval ho však pocit nehodnosti, trápily ho i různé hanebné představy a byl pokoušen k nedůvěře v Boha, v jeho Prozřetelnost a pomoc. Se vším se svěřil papeži Řehoři VII., který ho potěšil a dodal, že to asi ďábel předvídá, jak velikou škodu bude mít peklo jeho působením, a snaží se proto ho odstrašit od biskupského úřadu.
Papežovy domluvy překonaly jeho úzkostlivé svědomí a přijal biskupské svěcení. Hned po něm se ve svých 27 letech v Grenoble ujal zpustlé diecéze. V ní mnozí kněží žili v neplatném manželství a libovali si v honech a dalších zábavách. Obchodovali s posvátnými úkony a neplnili své povinnosti.
Hugo poznal, že k vyplenění těch zlořádů nestačí sám. Nejprve se začal postit a konat kající skutky. Tak prosil Boha o požehnání pro svou činnost a vyprošoval duchovenstvu milost obrácení. Pak začal neúnavně hlásat Boží slovo. Po dvě léta napravoval kázeň, zejména kněží, které napomínal, neposlušným hrozil a zatvrzelé trestal. Dosáhl velmi dobrých výsledků, ale sám cítě únavu a zřejmě i ďáblovy útoky chtěl rezignovat a k odpočinku si zvolil benediktinský klášter Chaise-Dieu. K návratu do Grenoble ho však přiměl příkaz Řehoře VII. V následujícím roce za ním přišel svatý Bruno s šesti druhy prosit o místo k založení kláštera a Hugo mu dal pustinu Chartreuse, kde zbudovali Velkou Kartouzu. Také spolupůsobil při vzniku kartuziánského řádu a dle martyrologia se stal jeho členem, i když některé životopisy to popírají. Uznávají jen, že byl jeho ochráncem a sám žil asketicky.
Uvádí se také, že pro své město nechal zbudovat most, tržiště, tři nemocnice a dal restaurovat chrámy. V roce neúrody, kdy byl v diecézi hlad, prodal své klenoty a nakonec i biskupský prsten, aby měl peníze na potravu pro chudé. Stál na straně papeže i ve sporu s Jindřichem IV., který obnovil boj o investituru, a rázně proti němu vystoupil na Viennském sněmu.
Legenda, která je zobrazena v refektáři muzea v Seville, hovoří o tom, že Hugo jednou vstoupil do kartuziánského kláštera ve chvíli, kdy se na stoly servírovalo zakázané maso. Hugo se ho dotkl a ono se rozpadlo. Obraz Fr. de Zurbarána má Huga charakterizovat jako bojovníka proti nešvarům a obnovitele pořádku uvnitř církve.
Zesláblý bděním a posty trpěl bolestmi hlavy a žaludku. Ke konci života ztratil částečně paměť, zůstaly mu v ní jen modlitby, které ho neunavovaly, ale osvěžovaly.
U papeže Inocence II. obnovoval žádost, aby mohl zbytek života strávit v kartuziánském klášteře, ale ten nesouhlasil. Žádal ho, aby se mírnil v umrtvování a dodal, že ač sešlý věkem prospívá církvi více na biskupském stolci, než by mohl v klášteře, protože káže i svou nemohoucností. I staří nemohoucí lidé mohou uprostřed svých blízkých povzbuzovat příkladem lásky, trpělivosti a modlitbou druhé posilovat a povznášet.
Po 52 letech biskupského úřadu, v 80 letech věku, zemřel obklopen kartuziány.
Svatořečen byl již v dubnu 1134 Inocencem II. Jeho ostatky byly uctívány v Grenoblu v katedrále do 16. století, kdy byly hugenoty spáleny.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Sv. Hugo s obracením hříšníků začal pokáním za ně. Také já si za konkrétní hříšníky něco dnes odřeknu.Bože, Tys naplnil svatého Huga svou láskou, která přemáhá zlobu světa, učinil jsi ho kvasem a pak přidružil k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost v pokání a lásce, abychom měli spolu s ním účast na tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Feria secunda infra Octavam Paschæ; Maria Ægyptia (s. V.); Agapes et Chionia (304); Hugo, ep. Gratianopolitan (1132); Carolus Primus♦ (1922); Hugo♦, abbas Bonæ Vallis (1194); Celsus, ep. Armacan (1129); Venantius, Anastasius, Maurus, Paulinianus, Telius, Asterius, Septimius, Antiochianus, Gaianus (s. III/IV.); Valericus (s. VII.); Gilbertus, ep. Cathenen (ca. 1245); Ioannes Bretton♦ (1598)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský