blah. Alžběta Vendramini

Elisabeth Vendramini

2. dubna, připomínka
Postavení:	zakladatelka kongregace
Úmrtí:	1860

ŽIVOTOPIS

Pochází z Bassano del Grappa v severoitalské provincii Vicenza, kde se narodila 9. 4. 1790 jako sedmá z dvanácti dětí. Vychovávána byla u augustiniánek sv. Jana až do 15 let. Měla touhu po zasvěcení se i po životě s vlastní rodinou. Jednou pocítila volání jít ke kapucínům, do kláštera s útulkem pro osiřelé dívky, které v něm zůstávaly do 25 let, ale rodina s tím nesouhlasila a její žádost byla zamítnuta. Tehdy prožívala krizi pokušení. Proti ní bojovala nejen zbožným cvičením, ale přímo i asketicky, nosíce spodní žíněné oblečení. Po dvou letech byla do útulku přijata jako pomocnice představené a 23. 2. 1822 složila řeholní sliby terciářek. V dalším roce měla nutkání napsat stanovy měnící útulek zbožných žen ve skutečnou františkánskou kongregaci. To se pro obtíže prozatím muselo pozastavit.

Její bratr se přičinil, že začátkem roku 1827 nastoupila jako učitelka do Espoti, útulku pro sirotky v Padově. Správcem byl don Alois Moran, kterému se Alžběta svěřila se svým plánem kongregace pro vzdělávání a výchovu mládeže i s ošetřováním nemocných. Našla u něj pochopení, vzdala se práce učitelky v útulku a se dvěma družkami začala v chudé čtvrti, v domě patřící biskupské kurii, přijímat dívky na výchovu. Brzy jich bylo 160 a Alžběta musela pro ně získat i větší přilehlou budovu.

Dívky byly dopoledne vyučovány dle školních osnov a odpoledne se učily ručním pracím užitečným v domácnostech. Biskup mons. Modest Farina vyřídil povolení k začlenění nové kongregace do třetího františkánského řádu pod dohledem minoritů. A tak Alžběta se svými družkami v říjnu 1830 oblékla řeholní šat a vizitátor o. Peruzzo ji potvrdil jako představenou. Ona však uvedla, že za představenou domu zvolila Pannu Marii a sebe pokládá za její zástupkyni. V dalším roce, pod názvem Františkánské terciářky sv. Alžběty, složila s družkami tři řeholní sliby.

Po dvou letech byly odevzdány první stanovy, které zakladatelka po 32 let vykládala a vyžadovala zachovávat od svých spolusester na týdenních setkáních a při duchovních obnovách. Alžběta byla velmi laskavá, pokorná a prozíravá, měla silnou povahu. Umrtvovala se a vybírala si nejnižší práce a ve dne v noci se modlila. Byla si vědoma, že potřebuje milosrdenství a že co dělá dobrého je díky Božímu působení v ní. Byla trpělivá, v pokoře viděla pravdu a ta ji posilovala ve věrnosti a proměňovala ji v bytost žijící modlitbou v Bohu. Lze ji považovat pro její výchovné úspěchy za úžasný příklad pro vychovatele.

Pečovala také o nemocné, v nichž viděla Krista, a proto k nim projevovala velkou lásku, i když staří lidé byli nároční, někteří protivní, nevděční a odporní. Nakonec pro zánět kloubů chodila s hůlkou, dokonce ji po domě vozili na pojízdném křesle, ale ona s hrdinskou neohrožeností vlévala sílu ostatním.

Zemřela na hypertrofii (zbytnění srdce) a před smrtí vzývala svatou rodinu. V posledním okamžiku zvolala, že ji spatřila. V listopadu 1990 byla blahoslavena.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Franciscus de Paola (1507); Eustasius, abbas (629); Didacus Aloysius de San Vitores^♦ (1672); Elisabeth Vendramini^♦ (1860); Franciscus Coll (1875); Leopoldus de Gaiche^♦ (1815); Apphianus (306); Theodora, m. in Palæstina (307); Abundius, ep. Comen (468); Victor, ep. Capuan (554); Nicetius, ep. Lugdunen (573); Ioannes Paine (1582); Petrus Calungsod^♦ (1672); Gulielmus Apor^♦ (1945); Nicolaus Čarneckyj^♦ (1959); Maria a Sancto Ioseph (Laura); Alvarado^♦ (1967)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský