Hilarius, ep. Pictaien. et doctor Eccl.
| 13. ledna, nezávazná památka | |
| Postavení: | biskup a učitel církve |
| Úmrtí: | 367 |
| Patron: | diecéze Poitierské, La Rochelle a Luçonu |
| Atributy: | hadi, s nimi bývá zobrazován jako jejich zaklínač nebo jako drakobijce; v některém vyobrazení probouzí k životu mrtvé novorozeně |
ŽIVOTOPIS
Narodil se v pohanské rodině kolem roku 315. Přes studium filosofie se dopracoval ke studiu Bible. Hledal pravdu a pravda ho osvobodila. Byl dobrým řečníkem i manželem. Žil v plném nasazení pro Boha a bližní. Kolem roku 350 byl zvolen v rodném Poitiers biskupem. Stal se štítem proti arianismu zastávanému císařem. Ten jej poslal do vyhnanství v Malé Asii. Tam napsal spisy na obhajobu Kristova božství a o Nejsvětější Trojici. Po návratu se přičinil o osvobození Galie (dnešní Francie) od arianismu.V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Ve službách pravdy a Církve
Narodil se v Galii (dnes Francii) v Pictaviens (dnes Poitiers) ve vznešené pohanské rodině. Studoval filosofii v Řecku a v Římě. Stal se řečníkem, spisovatelem, oženil se a měl dceru. Studium ho přibližovalo víře v jednoho Boha, protože pohanská filosofie jej neuspokojila. Hledal pravdu a postupně se vzděláním propracoval ke křesťanské pravdě. Starozákonní knihy mu otevřely nový svět, jehož naplnění poznal v Novém zákoně a stal se křesťanem. V celém jeho chování bylo poznat, že přijal Krista do svého života.
V roce 350 byl zvolen biskupem pro diecézi pictavienskou. V té době začal vládnout římský císař Konstans, jenž byl přítelem ariánů, kteří popírali božství Kristovo. Hilarius hájil pravou víru a ve své zemi od bludařství odvracel všechny biskupy. Císaři napsal list, v němž obšírně vyložil bludy ariánů i jejich zhoubné následky a požadoval, aby věrní katolíci nebyli bludaři utiskováni. V plamenném protestu napsal: "Je čas, abych mluvil, neboť mlčení by nebylo znamením mírnosti, nýbrž slabosti."
Konstans zůstal v zajetí pýchy, svévolně odstraňoval katolické biskupy a na jejich místa dosazoval ariánské. Hilarius, který se postavil proti jeho neoprávněnému jednání, musel do vyhnanství v Elinasien ve Frygii v Malé Asii, kam byl vypovězen po sněmu v Beziers. Na něm ještě neohroženě obhájil víru proti bludu zastávanému císařem, načež byl křivě obžalován. Těm, kdo nabádali k opatrnosti říkal: „Nepřijali jsme ducha bázně!" (srov. 2 Tim 1,7)
Usilovat o pravdu i přes veškerou lživou propagandu je úkol i pro každého z nás. Jsme-li takto na Boží straně, "je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Vždyť v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval" (Řím 8,31; 37). A nic si nebudeme dělat ani z dočasných neúspěchů. Tak Pavlova slova jistě chápal i Hilarius: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla (Ef 6,12).
Tito duchové nás nabádají k opatrnosti, abychom náhodou nešli proti proudu, abychom tolerovali názory druhých tím, že bychom je i sami přijímali, přestože jsou proti Božímu řádu. Abychom nevyznávali víru v prostředí, kde převažují nevěřící, kteří by nás těžko pochopili. Chceme v jejich očích vypadat co nejlépe, mít úspěch...
Hilariovi o toto nešlo, a tak měl ve vyhnanství jiný úspěch, úspěch věrného a vzdělaného božího služebníka. Napsal tam dvanáct spisů o Nejsvětější Trojici, v nichž obhájil pravou víru. Jde o dílo uznávané za nejlepší na toto téma. Dovedl mnoho pobloudilých zpět k pravé víře a stal se nejsilnější oporou pravověrného učení na Východě. Říkalo se i to, že Boží Prozřetelnost dopustila jeho vyhnanství, aby jeho působením byla zachráněna celá Církev.
Po čtyřech letech ve vyhnanství byl opět povolán na sněm, a to do Saleucie v Isaurii. Nepodlehl lichotkám ani pokusům jej zastrašit. Na neslušná slova o Bohu odpověděl zvoláním: "Nešťastné uši, které slyšely tak hanebná slova!" Proto se jej ariáni opět více báli, zejména když ze sněmu odcestoval do Konstantinopole. Předložil císaři druhý list, v němž se dovolával spravedlnosti a chtěl hned vystoupit s hlásáním pravdy proti v místě se zdržujícímu ariánskému biskupu arelatskému. Ariáni si však vyžádali, aby byl poslán zpět do Galie.
Po návratu viděl, jak jeho pictavienská diecéze zpustla. Plný apoštolské horlivosti se pustil do její obnovy. Dosáhl i toho, že nejen na celém území své vlasti vymýtil bludařství, ale rozšířil svou činnost i na sousední Itálii. Proto přijel do Milána, kde působil bludař Auxencius, a ve veřejném vystoupení s ním poukázal na jeho dvojsmyslné vyznání víry, kterým Auxencius klamal věřící. Přestože se toto uskutečnilo se svolením císaře Valentiniána, musel z jeho nařízení Miláno opustit. Avšak rozeslal všem katolickým biskupům list, v němž vyložil bludy a podvody Auxenciovy. Pro boj s arianismem byl nazýván Atanášem Západu.
Poslední léta svého života věnoval Písmu svatému. Napsal výklad k evangeliu sv. Matouše a pojednání o žalmech. Z jeho spisů je připomínána i Kniha o synodách aneb pojednání o víře Východňanů.
V jednom ze spisů napsal: „Je vlastností Církve, že kvete, když trpí pronásledováním, vítězí, když je potlačována, prospívá, když je stíhána pohrdáním, stojí pevně, když se zdá, že je přemáhána."
Titul církevního učitele mu udělil papež Pius IX. r. 1851.
Jeho hrob je v kryptě kostela Saint-Hilaire-le Grand v Poitiers. Část z jeho ostatku byla za Karla IV. dovezena i do chrámu sv. Víta v Praze.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu pamatovat na to, že Bůh své věrné neopouští a všechno vede k dobrému. A protože Bůh nám ve svátostech nedává "ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy" (2 Tim 1,7) nenechám se odrazovat od cesty, kterou mám jít, ale připravím se na ni tím, že začnu uvažovat o slovech apoštola Pavla v listu efezským, týkajících se výzbroje proti zlému (viz 6,10-18).Bože, Tys dal svatému biskupovi Hilariovi schopnost chápat hloubku Tvé pravdy a posiloval jsi ho, aby vytrvale obhajoval božství Tvého Syna; na jeho přímluvu dej i nám, abychom porozuměli správně Písmu a pravdy víry nejen chápali, ale i věrohodně vyznávali. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Hilarius, ep. Pictaien. et doctor Eccl. (367); Hermylius et Stratonicus (asi 310); Agricius (asi 330); Remigius, ep. Remen (asi 530); Kentigernus (603/612); Petrus, m. Capitoliadi (713); Gumesindus et Servus Dei (852); Godefridus, comes Capenbergen (1127); Iutta♦ (1228); Veronica Negroni de Binasco♦ (1497); Victoria a Iesu Francisca Valverde González♦ (1937); Æmilius Szramek♦ (1942)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský