sv. Řehoř Naziánský

Gregorius Nazianzenus

2. ledna, památka
Postavení:	biskup a učitel církve
Úmrtí:	389/390
Patron:	básníků
Atributy:	holubice jako symbol Ducha sv., bývá zobrazován za stolem a jako biskup

ŽIVOTOPIS

Řehoř z Naziánzu se narodil ve stejném roce jako Basil. Mnoho cestoval, aby nabyl vzdělání. Svého přítele Basila následoval do samoty, ale byl určen za kněze a biskupa. Vynikal učeností a výmluvností. Roku 381 byl zvolen konstantinopolským patriarchou. Na námitky, že je již biskupem sasimským, se z nového úřadu stáhl do ústraní, po kterém vždy toužil.

S Basilem žili na území dnešního Turecka a byli nazváni "světly Kappadokie". Potírali ariánské bludy a napsali mnoho velmi užitečných spisů.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE

Řehoř Naziánský, biskup a učitel církve, druh Basila Velikého, s nímž má společnou závaznou památku pro celou církev. Oba také byli vzpomínáni společně, když jsme uvažovali o prvním z nich, a ani zde se neobejdeme bez připomínky sv. Basila.

Řehoř se narodil v roce 330 v sídle Arianz u města Naziánu v Kappadokii. Dnes se toto město jmenuje Nenisi a leží v Turecku. Jeho otec byl konvertita, který se později stal v Naziánu biskupem. Hlavně své matce Nonně vděčil Řehoř za základy náboženské výchovy. Měl sestru Gorgonii, která se vdala a stala svatou podobně jako jejich matka Nonna. Také měl mladšího bratra Césaria, jenž se rovněž stal svatým. Vidíme zde podobný vliv a význam svatosti v rodině jako u předchozí rodiny jeho přítele Basila. Řehoř měl zájem o studium rétoriky a začal v Kappadocké Césareji, kde se seznámil s Basilem. Ve studiu pokračoval v Palestinské Césareji a za dalším vzděláním se rozhodl cestovat po moři do Alexandrie. Poblíž Kypru se loď ocitla v prudké bouři a Řehoř, vida jak se i lodníci bojí o život, v úzkosti a v souvislosti s vědomím, že ještě nebyl ani pokřtěn (neboť křest se konával až v dospělosti), učinil Bohu slib, že bude-li zachráněn, zasvětí mu celý svůj život. Loď pak z nebezpečí vyvázla a šťastně přistála v Alexandrii. Řehoř tam poznal biskupa Atanáše a učil se u Tespesia. Další jeho cesta vedla do Atén, kde se s Basilem znovu sešli a začali spolu prožívat dobu o níž později v jednom kázání Řehoř Naziánský uvedl:

"Byli jsme v Aténách jako nějaký proud řeky; rozběhli jsme se z téhož domácího pramene do různých krajů z touhy po vzdělání a zase jsme se sešli jakoby dle úmluvy, zajisté Božím řízením. Tehdy jsem si nejen já sám vážil velkého Basila, protože jsem u něho pozoroval vážné chování i zralost a moudrost v řeči, ale i jiné jsem měl k tomu, kteří ho tak dobře neznali. Mnozí ho pak hned velebili, jako by o něm už předtím slyšeli. Čím to bylo? On, skoro jediný ze všech, kteří přicházeli na studie do Atén, byl zproštěn obecného zákonu. Zdálo se skutečně, že dosáhl větší cti, než to bývá u začátečníků. To byl začátek našeho přátelství, odtud vyšlehl plamínek našeho vřelého vztahu; tak jsme byli raněni vzájemnou láskou.

Jakmile jsme si časem vyjevili navzájem svou touhu, a že je to filosofie, po níž jsme oba prahli, tehdy jsme skutečně už byli jeden druhému vším: spolu jsme bydleli, spolu jsme jedli, měli jsme jedno srdce a totéž smýšlení, a tak jeden v druhém jsme den ze dne rozněcovali vřelejší a mohutnější touhu.

Vedla nás stejná naděje na vzdělání, věc to nejvíce záviděníhodná; ale nebyla v tom závist, závodění však mělo u nás cenu. Oba jsme bojovali, ne proto, aby si jeden odnesl první cenu, nýbrž aby ji přenechal druhému, protože oba jsme pokládali slávu druhého za svou.

Zdálo se, že ve dvou tělech je jediná duše. I když si nejméně zasluhují víru ti, kdo tvrdí, že vše záleží na všem, nám se jistě musí věřit, že jsme přebývali jeden v druhém a u druhého.

Oba jsme měli jeden úkol a jednu snahu, totiž ctnostně žít v naději na budoucí věci, a tak se připravit, abychom se před odchodem z tohoto světa odtud odstěhovali. To jsme totiž měli před očima a podle toho jsme zaměřovali svůj život i všechny své skutky; jednak jsme se řídili Božím příkazem, jednak jsme se vzájemně povzbuzovali v úsilí o ctnost. A nevypadá-li to jako přílišná domýšlivost, když říkám, že jsme jeden druhému byli přesnou normou, podle níž se rozezná správné od špatného.

A ačkoliv jiní mají nějaká jiná příjmení, buď že je přijali od rodičů nebo si je sami získali vlastním životním přičiněním a zaměřením, pro nás bylo něčím velikým a velkou slávou, že jsme křesťané a že se křesťany nazýváme." (Oratio 43, in laudem Nasilii Magni 15,16-17, 19-21; PG 36, 514-523; v pracovním překladu z r.1970 pro 2.čtení v liturgii Horarum)

Slova o tom, že si jeden druhému byli normou k rozpoznávání... nebo že vzájemně rozněcovali v sobě touhu...a další z životopisu, ukazují na to, že jeden druhému byl zřejmě i duchovním vůdcem. Zde je příležitost si připomenout potřebu duchovního vedení pro ty, kteří chtějí v duchovním životě postupovat k dokonalosti. Člověk totiž jen na základě svého "rozumu" velmi často uhne ze směru, který si předsevzal a dopouští se chyb.

Řehoř po odchodu Basila do Egypta zůstal v Aténách, kde přijal učitelské místo. Poté co se dozvěděl o povýšení svého otce za biskupa doma v Naziánu, vrátil se domů, aby mu mohl pomáhat. Avšak převládla v něm touha po životě, který vedl v pontské poušti. Domů se opět vrátil, když biskupové byli nuceni podpisovat ariánské vyznání a jeho stařičký otec neprohlédl bludnou nauku a podepsal. Otce poučil a přiměl k obnově pravověrného vyznání. Ten zase na něj naléhal, aby přijal kněžské svěcení, kterému se z pokory vzpíral. Nakonec otec využil své autority a příležitosti vysvětit ho na kněze. Řehoř však necítil zatím povolání k aktivní službě a vrátil se k životu v klášteře. Až na úpěnlivé prosby otce i věřícího lidu přešel do duchovní správy v Naziánu. V té době se vrátil domů i jeho bratr Césarius, jenž byl lékařem Juliána Odpadlíka, ale svého místa na císařském dvoře v Konstantinopoli se raději vzdal, než aby nechal ohrožovat svou víru. Julián se hněval na oba a přesto se snad závistivě vyslovoval o jejich štěstí.

Dalšímu povolání k biskupskému úřadu, byť skrze přítele, se dlouho bránil, než je přijal. Po krátkém působení v Sasimu se přes oblíbený klášter Řehoř opět vrátil do Naziánu, kde po smrti všech nejbližších příbuzných jej chtěli zvolit na místo po jeho otci, on však nechtěl tamní biskupství převzít a uchýlil se do ústraní, v němž psal věroučné spisy. Roku 379 umírá i jeho přítel a on, když viděl útisk ze strany ariánů, vyhověl žádosti katolíků z Konstantinopole, kteří už měli v soukromí jen jedinou kapli. Zde nastoupil úřad prozatímního správce arcibiskupství. Pro jeho kázání kaple brzy nestačila a byl z ní vybudován chrám jenž prorocky nazval "Anastasis" (což znamená vzkříšení). Přednášel tam významné teologické přednášky o Nejsvětější Trojici. Přicházely zástupy ariány svedeného lidu, aby se vrátily ke Kristu a k pravé nauce. Ariáni proto mnoha úklady usilovali, aby se pro ně nežádoucího kazatele zbavili. Jednou z velkých bolestí bylo vetření se podvodného Maxima, který pak usiloval o zvolení za biskupa města. Ke zvolení došlo v rozporu s církevními zákony a věřící lid nakonec samozvance přiměl k opuštění města.

Konec ariánství nastal v roce 380, kdy císař Theodosius vstoupil do Konstantinopole a nařídil vrácení chrámů katolíkům. V témže roce se v Konstantinopoli sešel i druhý všeobecný církevní sněm, kterému po nějakou dobu předsedal Řehoř Naziánský. Účastníky sněmu byl zvolen za právoplatného arcibiskupa Konstantinopole. Když už s volbou souhlasil, ozvala se opozice s různými námitkami. Řehoř se jim zprvu bránil, ale nakonec volbu nepřijal. Z důvodu prvotního souhlasu sněm obdržel jeho abdikaci.

V té době naziánští stále ještě neměli biskupa, proto se odebral ujmout prozatímní správy do doby zvolení jejich biskupa. V roce 383, po ustanovení biskupa Eulália, se usadil v domě po rodičích v Naziánu, kde žil až do konce života oblíbeným kajícím způsobem a psal básně i listy. Zanechal po sobě četné spisy, které jsou svědectvím o hlásání stejných pravd katolické církve tehdy i dosud.

V listě přátelům označil evangelium za vědu lásky a uvedl: "Čistotu ducha jsem získal pouze z vědy Boží. A při čtení Písma sv. jsem poznal, že čtení pouze světských knih otravuje ducha. I mne dovedly takové knihy zlákat svým sladkým jedem." Uvážíme-li rozdílnost doby, můžeme z jeho slov vycítit, že za slovo kniha si máme doložit i filmy. Tedy to, na co se díváme a co posloucháme.

O jeho vztahu k Matce Boží svědčí dochovaná slova, kterými ji vzýval: "Třikrát blahoslavená Matko, vyslyš a přijmi moje modlitby a budiž mojí prostřednicí u Syna. Děkuji tobě, že jsi mně prokázala veliké milosti a vysvobodila mne z nesnází a nebezpečí."

Pohřben byl v Naziáně r. 389. Jeho ostatky byly r. 950 přeneseny do Konstantinopole, odkud se jejich část dostala do Říma a byla uložena v bazilice sv. Petra.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Po příkladu svatého Řehoře otevřu dnes knihu vědy lásky, kterou je evangelium, abych v něm četl a porovnával se čtenými slovy svůj život. Zamyslím se více nad rozdílem, které mi nabízí Bible a tím, k čemu mne vede třeba televize.

Dál bych mohl uvažovat o významu duchovního vůdce nebo přítele, s nímž bych dokázal mluvit o duchovním životě a prožívat Kristovu přítomnost. "Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich" (Mt 18,20).

"Bože, Tys povolal svatého Basila a Řehoře, aby svým příkladem a učením ukazovali Tvé církvi cestu k pravdě; prosíme Tě, pomáhej nám, abychom se Tvé pravdě pokorně otvírali a v lásce podle ní věrně žili. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. - Amen"

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Basilius Magnus et Gregorius Nazianzenus (379); Gregorius Nazianzenus (389/390); Telesphorus Pp (asi 136); Argeus, Narcissus et Marcellinus, m. Romam (s. IV.); Theodorus, ep. Massilien (594); Bladulphus (asi 630); Ioannes, ep. Mediolanen (asi 660); Vincentianus (672); Mainchinus (s. VII.); Adalhardus (826); Airaldus (1146); Silvester, abbas (s. XII.); Marcolinus Amanni^♦ (1397); Stephana Quinzani^♦, Tertius Ordo Sancti Dominici (1530); Gulielmus Repin et Laurentius Bâtard^♦ (1794); Maria Anna (Maria Stella) Soureau-Blondin (1890)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský