Foto © Provincie kapucínů v ČR
Vitus, m. in Lucania
15. června, nezávazná památka | |
Postavení: | mučedník |
Úmrtí: | století neznámé |
Patron: | mládeže, vinařů, hostinských, lékárníků, kovářů, herců, sládků, horníků, němých a hluchých; český, saský, sicilský i jiných míst; vzýván k ochraně cudnosti i za odstranění neplodnosti; proti očním a ušním onemocněním; pomocník proti vzteklině, epilepsii, |
Atributy: | dítě nebo mladík, havran s chlebem, kniha, kohout, kotel event. mísa, lev, palma |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze Sicílie a za Diokleciánova pronásledování ve velmi mladém věku se svými dvěma vychovateli přistál na útěku u pobřeží jižní Itálie, blízko Lukánie. Byli dopadeni a v Lukánii byl Vít umučen. Jeho ostatkům se můžeme poklonit v pražské katedrále.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Rozhodnutí hodné úcty nebo dětská umíněnost? Každopádně chvályhodná zásada, i když jde o malého Víta. Dnes je nám opět stavěno za vzor dítě a při té příležitosti si můžeme připomenout i Kristova slova: "nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského" (Mt 18,3).
Vít se pravděpodobně narodil koncem III. století na Sicílii. Jako rodné město bývá uváděna Masara a jako otec bohatý Hylas (či Ilasius), s římským občanstvím, označovaný také za pohanského šlechtice. Jako vychovatelé jsou uváděni křesťanská chůva Krescencie a její manžel Modest. Nejstarší zachovaný životopis pochází až ze VII. století a popisuje Víta jako zázračného chlapce, kterého nedokázal od víry nikdo odvrátit. Ani jeho pohanský otec, ani soudce Valerián, ani císař Dioklecián, ani smrtelná muka.
Vít dostal dobrou křesťanskou výchovu, musel se setkat se vzorem pravé křesťanské lásky, aby poznal, že ho Bůh dokonale miluje a když on se nevzdá, že ho Ježíš neopustí. S dětskou prostotou si ho zamiloval a dal mu svou důvěru, i když poznal, že se s Ježíšem musí projít i cesta utrpením.
V kolika letech dospěl pro věčnou slávu, přesně nevíme, ale z lidského pohledu dospělosti nedosáhl. V průměru bývá uváděn věk kolem 12 let, když začalo pronásledování. Kniha Rok se svatými uvádí, že se dožil pouze sedmi let. Životopis, který by se dal označit za spolehlivý, se nám nedochoval a současné životopisy jsou ovlivněné legendami, které mohutněly se zájmem o tohoto mladého světce. Stačí se podívat na obsáhlý patronát a připomenout si skutečnost, že ve středověku se úcta k němu rozšířila po celé Evropě. Šířily se hojně projevy lidové zbožnosti a bylo asi 1300 jemu zasvěcených kostelů. Na Sicílii a Sardinii stály již v VI. století jemu zasvěcené kostely a kláštery. Dochovala se i zmínka o kostele sv. Víta ze století V., jehož zasvěcení provedl papež Gelasius I.
Zásluhou legend se o Vítovi vypráví, že o jeho křtu a výchově ve víře otec nějaký čas vůbec nevěděl. Až jednoho dne si uvědomil, že synek nectí bohy, jak by se už slušelo, a proto s ním o věci promluvil a přemlouval ho, aby změnil víru, kterou přijal od křesťanů. Snad to byli Modest a Krescencie, které hoch hned neprozradil. Někteří se domnívají, že mohlo jít o vliv křesťanů mimo domov. Skutečností je, že v té době vyšla Diokleciánova nařízení proti křesťanům a začalo se s pronásledováním. Vítek byl pro víru pořádně zbit, pravděpodobně u místodržícího Valeriána, protože umíněně vyznával víru v Ježíše. Vrácen byl otci s napomenutím, že musí co nejdřív změnit svůj postoj k náboženství.
Vítův otec viděl, že má na synka malý vliv, a uvažoval prý o jeho vydání soudu. V klidu nezůstali ani Modest a Krescencie. Dle některých vyprávění byl Modest ve snu vyzván andělem, aby s hochem uprchli ze země. Každopádně se Vít dostal k jihoitalskému břehu poblíž Lukánie a sám byl na cestu malý. Podle legendy se tam nějakou dobu skrývali a zároveň se snažili víru nabídnout i druhým. Vít žil s vědomím sv. tajemství, že Kristus sám sebe vydal na smrt ukřižováním, abychom my měli věčnou spásu. Od jednoho obyvatele se Vítovi i jeho průvodcům dostalo šlechetné pomoci. Pro svou odvahu však byli odhaleni a Vít pak ve snaze evangelizovat vyléčil prý panovníkova syna z epilepsie nebo z posedlosti. Panovník se však snažil odvděčit v prvé řadě tím, že mu chtěl vymluvit křesťanskou víru.
Je vyzdvihována Vítova ctnost bdělosti, že se nikdy ničím a od nikoho nenechal zlákat, aby se zpronevěřil lásce k Ježíši. Proto jeho hlavním atributem je kohout. Z dalších ctností je uváděna pokorná prostota.
Na otázku, proč se zdráhá obětovat nesmrtelným bohům, jeho odpověď zněla ve smyslu: "Neklaním se kameni ani dřevu. Pouze pravému a živému Bohu!" Také prý na poznámku o záhubě řekl: "Nevrhám se do záhuby, ale toužím po sboru svatých u Boha." Tím, že vytrval, nevrhal se do záhuby, ale do Boží náruče.
Z připravených muk, které se na něm snažili vyzkoušet, vycházel zprvu bez úhony. Absolvoval koupel v kotli s vroucí smolou nebo olejem a když zdráv kotel opustil, byl prý učiněn pokus dát ho napospas hladovému lvu. Ten mu však také neublížil. Za smrtelné lůžko tedy byl určen skřipec, kde prý byl nakonec sťat. Uvádí se, že při jeho popravě se začaly bořit vlivem zemětřesení pohanské chrámy.
Vít brzy začal být vzýván jako ochránce proti mnoha nemocem a pro více povolání se stal patronem. V 8. století byly jeho ostatky přeneseny do francouzského St. Dennis a odtud do kláštera v Corvey. Rámě sv. Víta bylo německým králem Jindřichem I. darováno knížeti Václavovi, který k Vítově poctě zbudoval začátkem X. stol. na Pražském hradě chrám. Císař Karel IV. tam pak nechal k Vítově oslavě postavit katedrálu. Nespokojil se však jen s Vítovým ramenem, ale v roce 1355 přivezl prý do Prahy značnou část jeho zbývajících ostatků. Uloženy jsou v oltáři sv. Víta v ochozu za hlavním oltářem.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Pokornou prostotou nás sv. Vít učí potlačovat pýchu a příkladem bdělosti neztratit víru. Základem je ničím se nedat odradit od Kristovy lásky, s kterou chci žít i zemřít jak malý Vít.Bože, Tys posiloval svatého mučedníka Víta, aby Ti zachoval svou věrnost a už v mladistvém věku dosáhl koruny vítězství; na jeho přímluvu dávej i v dnešní době mladým lidem odvahu a sílu, aby svým životem směřovali k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Vitus, m. in Lucania (století neznámé); Amos, propheta (s. VIII. před Kr.); Bernardus de Menthone (1081); Germana (1601); Aloysius Maria Palazzolo (1886); Hesychius, miles (ca. 302); Abraham, monachus (ca. 480); Landelinus, abbas Laubien. (ca.686); Lotharius, ep. Parmen. (756); Benildis (853); Hilarianus (s. VIII/IX); Isfridus (1204); Thomas Scryven♦ (1537); Petrus Snow et Radulphus Grimston♦ (1598); Albertina Berkenbrock♦ (1931)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský