Cyrillus, ep. Alexandrin. et doctor Eccl
| 27. června, nezávazná památka | |
| Postavení: | patriarcha, učitel církve |
| Úmrtí: | 444 |
| Atributy: | holubice, Panna Maria |
ŽIVOTOPIS
Po získaném vzdělání odešel k mnichům na poušť, naučit se od nich i pravému ctnostnému životu. Stal se pak patriarchou alexandrijským v Egyptě. Vedl věroučný spor s Církví v Konstantinopoli, kde heretický patriarcha Nestorius popíral Marii jako Bohorodičku. Cyril byl neohroženým obráncem víry v Mariino božské mateřství a r. 431 předsedal koncilu v Efezu, kde měl hlavní podíl na odsouzení nestoriánského bludu. Svými spisy se stal jedním z největších teologů a exegetů Východu.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
OBHÁJCE BOHORODIČKY
Narodil se asi kolem r. 370 v Alexandrii v Egyptě. Životopisci se vzhledem k jeho dílu domnívají, že získal velké vzdělání. Rozhodl se pro duchovní stav a odešel na poušť, kde se stal mnichem. Při úsilí o ctnostný život mu byl překážkou prudký temperament, který ho provázel zřejmě celý život.
V roce 403 - už jako kněz - doprovázel svého strýce Teofila, který byl alexandrijským patriarchou, na synodu "U dubu", která neprávem odsoudila sv. Jana Zlatoústého k vyhnanství. Chybu Cyril poznal až po smrti strýce. Roku 412 nastoupil po něm na alexandrijský patriarchální stolec. Snažil se řešit napětí v církvi, vyvolané různými teologickými diskusemi, k nimž dávali podnět i sektáři a nepřátelští Židé. Cyrilova moc byla většího rozsahu než u jeho předchůdce, zejména měl i určitou pravomoc světskou. Svou temperamentní horlivostí se Cyril někdy unáhlil.
Židé po hádkách kvůli divadlu, na které šli v sobotu a kde dali podnět k zatčení Cyrilova přítele Hieraxa, začali s útoky proti křesťanům. Cyril varoval židovské předáky, ale jejich souvěrci připravili krvavý útok, který zahájili v noci poplašným voláním, že hoří alexandrijský chrám. Na sbíhající se křesťany zaútočili meči. Patriarcha Cyril chtěl nejprve zásah po prefektovi, ale ten mu nebyl nakloněn a váhal. Cyril se pak postaral o vyhnání židů z Alexandrie. To zvýšilo nepřátelský postoj prefekta Oresta. Oba psali císaři Theodosiovi II. Císař se přiklonil k Cyrilovi a zakázal židům ve městě bydlet.
Další problémy Cyril řešil tím, že nechal zavřít kostely sekty novaciánů a nechtěl je mít ve městě.
Cyrilovo energické počínání posílilo některé revolučně naladěné mnichy z hory Nitris k politováníhodným výtržnostem. V roce 415 napadli s nadávkami prefektův vůz. Jeden mnich prefekta zasáhl kamenem, byl za to uvězněn a při mučení zemřel. Filosofka Hypatia jednala s Orestem a byla proto obviněna, že znemožňuje smíření biskupa s prefektem. Ti, co ji obviňovali, ji přepadli a umučili. Tyto zločiny poskvrňovaly pověst Cyrila i alexandrijské církve.
Židé pak přivázali jednoho křesťana na kříž a bili ho tak dlouho, až při mučení zemřel. Patriarcha Cyril řešil situaci tak, že napsal císaři a ten dal pachatele potrestat a Oresta sesadit.
Cyril se snažil jednat co nejlépe, ale nebývalo to snadné a neměl pokaždé úspěch. Mnoho kázal a usiloval o nastolení pokoje v Alexandrii. Byl neúprosným bojovníkem proti herezi. K aktivitám v tomto směru ho obzvlášť vyprovokoval roku 429 konstantinopolský patriarcha Nestor. Ten začal hlásat, že Panna Maria není Bohorodičkou, jak ji bylo zvykem na východě označovat, ale jen Kristorodičkou. Podle něj porodila jen člověka a Bůh Slovo se spojil s člověkem Ježíšem a přebýval v něm podobně jako v chrámě.
Jak se o tom Cyril dozvěděl, napsal Nestorovi, biskupům a mnichům mnoho listů, ve kterých tuto nauku vyvracel. Nestor jej pak začal pomlouvat u císařského dvora a Cyril napsal proto apologetické listy přímo císaři Theodosiovi II. Obrátil se i na papeže Celestína, aby v tomto sporu rozhodl. Papež svolal r. 430 do Říma synodu, která uznala pravověrnost Cyrilova učení a Nestora vyzvala, aby své bludy odvolal. Cyril se z pověření synody postaral o uplatnění jejího rozhodnutí. Sestavil dvanáct věroučných článků, tzv. anatemat, a žádal, aby je Nestor veřejně přijal. Ten s nimi odmítl souhlasit, a proto se r. 431 sešel obecný koncil v Efezu, kterému předsedal Cyril. Vyslanci papeže se zpozdili a rovněž se pozdě dostavila i skupina biskupů antiochijského patriarchátu v čele s Janem, kteří prý chtěli být ve sporu neutrální a přitom nadržovali Nestoriovi.
Biskupové na sněmu Nestoriovo učení odsoudili, papežští vyslanci rozhodnutí schválili, ale Antiochijci si pak udělali svoje zasedání. Na něm odsoudili Cyrila i efezského biskupa Memnona. Císařovi vojáci pak Cyrila uvěznili. Císař se ale nakonec přiklonil k rozhodnutí koncilu, Cyrila propustil a Nestoria sesadil. Ke smíření mezi oběma stranami, Cyrilem a Janem, došlo až po dvou letech, kdy prý oba ustoupili z krajních stanovisek.
Cyril Alexandrijský vynikl hlavně jako teolog, který napsal mnoho spisů. Již před sporem s Nestoriem se zabýval tajemstvím Nejsvětější Trojice a Vtělení. Podkladem mu byla nauka církevních otců a Písmo svaté. Nejvýznamnějším z pěti skupin spisů se staly věroučně-polemická díla a kázání, v nichž nauku zmíněných tajemství prohloubil. Dalšími skupinami jsou: Výklady Písma svatého, obrana křesťanů proti pomluvám Juliána Odpadlíka, kázání a listy.
Vedle pastorační práce právě teologickým spisům věnoval Cyril poslední léta života. Jeho snahou bylo důkladnější vysvětlování teologických pojmů za účelem prevence před dalšími nedorozuměními.
V roce 1883 byl papežem Lvem XIII. vyhlášen za církevního učitele.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu rozjímat o vznešenosti Panny Marie a pokoře, kterou se vyznačovala.Bože, Tys učinil svatého biskupa Cyrila obhájcem pravdy, že se Tvůj Syn stal člověkem, a Panna Maria je skutečně Bohorodičkou; prosíme Tě: dej ať všichni, kdo tuto pravdu vyznávají, dojdou nebeské slávy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Cyrillus, ep. Alexandrin. et doctor Eccl (444); Samson, presb (560); Margarita Bays♦ (1879); Ludovica Teresia Montaignac de Chauvance♦ (1885); Guddenas (203); Zoilus (303); Ioannes, presb. apud Turonos (s. VI); Arialdus (1066); Benvenutus de Eugubio♦, religiosus (ca. 1232)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský