Manfredus Settala
| 27. ledna, připomínka | |
| Postavení: | kněz, poustevník |
| Úmrtí: | 1217 |
| Atributy: | poustevník s křížem, knihou nebo růžencem |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z italského šlechtického rodu v Miláně. Stal se knězem a působil ve farnostech milánské diecéze v Cuasso, Cuasso al Piano, Cuasso al Monte, Brusimpiano a Porto Ceresio Besano. Po nějaké době začal žít jako poustevník na Monte San Giorgio, kde byla pak v 16. století postavena kaple. Otec Manfred se živil pouze rostlinnou stravou, zejména bylinami, a stal se vyhledávaným pro dobré až zázračné rady ve spojitosti s obracením se na svaté. Jeho doporučení putovat ke hrobům světců pomáhalo těm, kteří to potřebovali. Když se na něj např. v roce 1207 obrátili o pomoc obyvatelé Olgiate Comasco, mezi kterými se šířilo smrtelné onemocnění, otec Manfred je poslal ke hrobu Gerarda Tintoria, který zemřel 6. 6. 1207 a jehož kult byl papežem potvrzen až v roce 1582. Pouť ovšem vedla k náhlému vymizení choroby v Olgiateu.Otec Manfred Settala byl pohřben ve farním kostele v Riva San Vitale ve švýcarském kantonu Ticino na břehu Luganského jezera.
V roce 1387 na příkaz biskupa došlo k prvnímu vyzvednutí jeho ostatků a v roce 1633 byly umístěny do hlavního oltáře v umělecky zhotovené schránce.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Angela Merici (1540); Iulianus, m. Soræ (asi s. II.); Iulianus, m. prope Cenomanum (asi s. III. – IV.); Devota (asi 300); Marius, abbas (asi 550); Vitaliánus (672); Theodoricus, ep. Aurelianen (1022); Gilduinus (1077); Ioannes♦, ep. Morinen. (1130); Manfredus Settala♦ (1217); Rosalia du Verdier de la Sorinicre♦ (1794); Paulus Iosephus Nardini♦ (1862); Ioannes Maria Muzei seu Senex (1887); Henricus de Ossó y Cervelló (1896); Maria a Iesu Carolina Santocanale (1923); Georgius Matulaitis♦ (1927); Ioannes Schiavo ♦ (1967)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský