Bruno, eremita
| 6. října, nezávazná památka | |
| Postavení: | poustevník, zakladatel OCart |
| Úmrtí: | 1101 |
| Patron: | kartuziánů; vzýván proti moru |
| Atributy: | kartuziánský hábit, kniha, kříž, lebka, prst na ústech, sedm hvězd, stromek, zeměkoule |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Kolína nad Rýnem. Vystudoval v Remeši, kde byl potom kanovníkem, kancléřem a profesorem. V roce 1084 odešel do údolí La Chartreuse a zde poblíž Grenoblu založil jeden z nejpřísnějších řádů. Po šesti letech ho papež Urban II. povolal za svého poradce. S papežem pak před císařským vojskem odešel na jih, kde později s papežovým souhlasem založil nejméně dva další kartuziánské kláštery. Zemřel v Kalábrii.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ŽIVOT V MLČENÍ A PŮSTU
Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem do šlechtické rodiny Hartenfaust. Brzy se u něj projevilo nadání a upřímná zbožnost. První studia, včetně filozofie, začal v rodném Kolíně. Pokračoval ve francouzském městě Remeši, kde začal studium teologie. Kněžské svěcení ale přijal v katedrále rodného města asi roku 1055. Zde také po určitou dobu působil jako kanovník ve chrámu sv. Kuniberta.
Do Remeše, kam se vrátil učit na katedrální školu jako kanovník, přišel znovu na přání arcibiskupa Gervasia, který ho od roku 1057 pověřil správou školy. Byl zde profesorem gramatiky a teologie, vyučoval i filozofii, latinu a řečtinu. Později byl v Remeši jmenován kancléřem.
V roce 1069 arcibiskup Gervasius zemřel a na jeho místo se svatokupeckým způsobem dostal lakotný a lehkomyslný Manasses, který začal žít rozmařile z uchvácených majetků církve. Bruno se mu pokoušel domluvit, prý jako jediný, a když poznal jeho zatvrzelou pýchu, opustil Remeš. Nějakou dobu se od r. 1077 zdržoval na hraběcím statku u přítele v Chompagoni. S několika druhy byl i za papežským vyslancem v Clermontu a jednal s ním o situaci v Remeši. Následně byl remešský arcibiskup předvolám na Autunskou synodu, které předsedal papežský legát, jenže se nedostavil. V Římě pak usiloval o odklad svého sesazení, které učinila synoda a získaný čas využil na pomstu těm, kterým svědomí nedovolilo s ním souhlasit. Nakonec byl Manasses vyhnán a Bruno se ještě asi na tři roky vrátil k úřadu kancléře a ke starostem o školu. Jedni jej chtěli dostat na arcibiskupský stolec, druzí, s králem Filipem I., stáli proti němu. Za této situace Bruno odešel do ústraní neboť poustevnický život ho již delší dobu lákal.
Po poradě s opatem Robertem (pam. 17. 4.) v Molesme, pokračoval Bruno v roce 1084 do údolí La Chartreuse, kolem 27 km severně od Grenoblu. Místní biskup Hugo (pam. 1. 4.) v té době viděl ve snu nad tímto divokým údolím vycházet 7 jasných hvězd, proto Brunovi a jeho šesti druhům toto místo doporučil a přispěl na postavení kaple. Zde si Bruno se svými druhy po způsobu egyptských poustevníků vybudovali chýšky a začali žít nadmíru přísným životem, k němuž zvláště patřilo mlčení. Mimo společné modlitby mlčení přerušovali jen o nedělích a svátcích. Zachovávali přísné posty. Nejedli vůbec maso a v postním období jedli jen jednou za den.
Bruno, když zde položil základy kartuziánského řádu, pojmenovaného podle místa (zv. lat. Cartus), kde později byl vybudován klášter, byl odtud povolán do Říma. Jeho bývalý žák a biskup ostijský Odo de Châtillon, který se stal papežem Urbanem II. (pam. 29. 7.), si ho totiž r. 1090 zvolil za poradce. Bruno mu pomáhal provést reformu duchovenstva a když německý císař Jindřich IV. se vzdoropapežem Klementem III. obsadili Řím, Bruno šel s papežem do Kampánie v jižní Itálii. Dále na jihu, v lesnatější Kalábrii, lákala Bruna odlehlejší místa k založení další poustevnické osady a požádal Urbana II. o uvolnění. Do Francie by jej papež nepustil, ale zde mu po čtyřech letech dovolil návrat k poustevnickému životu. K založení druhé komunity vznikajícího řádu si vyžádal povolení u majitele pozemku, hraběte Rogera Sicilského. Jednalo se o neschůdné území La Torre v diecézi Squillacké. Hrabě jej zde při honu navštívil a oblíbil si ho. Za válečného tažení proti Lombardům, hrabě Roger oblehl Kapui, ale jeden z jeho lidí ho za úplatu zradil. V kritickou noc viděl hrabě ve snu plačícího Bruna, který mu říkal, že pláče pro životy tolika křesťanů a zvláště jeho. Ve snu ho ještě vyzval, aby se rychle chopil zbraně. Hrabě to po probuzení proti všem plánům udělal a zrádce, domnívaje se, že byl prozrazen, se sám prozradil útěkem. Záchranu svého i ostatních životů přičítal hrabě modlitbám Bruna. Vedle obdarování pozemky nechal pro jeho komunitu vystavět chrám "Panny Marie v pustině" (Maria del Eremo), u které se rozšířil klášter kartouzského typu.
Bruno poblíž, na Latorrském území, založil ještě třetí klášter, zvaný "Štěpán v lese" Společenství, na které Bruno také dohlížel, se lišilo údajně zmírněnými kartuziánskými pravidly. Z Itálie udržoval Bruno jistý kontakt s mnichy v Kartouzích u Grenoble. Po bratru Landuinu posílal písemná povzbuzení k vytrvalosti na příkré cestě, kterou se vydali k branám věčného života. I v samotě se Bruno nadále zabýval studiem a spisovatelskou činností.
Před smrtí v La Torre shromáždil kolem sebe své druhy, slavnostním vyznáním své víry s dalšími slovy prakticky obnovil své křestní sliby. Varoval před bludy důrazem na víru v Nejsvětější Trojici a Eucharistii a když se s nimi těmi slovy rozloučil, skonal.
Pohřben byl v klášteře San Stefano, kde se jeho tělo uchovalo údajně do roku 1514 neporušené. Ke schválení jeho kultu došlo téhož roku tím, že papež Lev X. schválil kartuziánům Brunovu úctu modlitbou kněžských hodin. Papež Řehoř XV. ji rozšířil v roce 1623 na celou církev.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Dnes si dám pozor, abych nemluvil o chybách bližních ani o sobě a místo toho se soustředím na to, co je k Boží chvále.Bože, Tys povolal svatého Bruna, aby Ti sloužil v mlčení a samotě; dej nám na jeho přímluvu, ať v tomto nestálém světě dokážeme žít v trvalém spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Bruno, eremita (1101); Sagar (asi 170); Fides (s. IV); Renatus, episcopus (s. V.); Romanus, ep. Autissiodoren. (asi 564); Magnus, ep. Venetiarum (asi 670); Ywius (asi 704); Pardulphus (737); Ioannes Xenus, monachus (s. XI); Adalbero♦ (1090); Artholdus (1206); Ioannes Hashimoto Tahyōe♦, Thecla et L socii m. Kyōto♦ (1619); Maria Francisca a Vulneribus Domini nostri Iesu Christi /Anna Maria/ Gallo (1791); Franciscus Hunot♦ (1794); Maria Rosa /Eulalia/ Durocher♦ (1849); Isidorus a Sancto Ioseph de Loor♦ (1916)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský