Jakub Sales
Vilém Saultemouche
Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche
| 7. února, připomínka | |
| Postavení: | mučedníci TJ |
| Úmrtí: | 1593 |
ŽIVOTOPIS
Jakub Sales se narodil 21. 3. 1556 v Lezoux poblíž Clermontu-Ferrand ve Franci jako syn sloužícího. V letech 1568 až 1572 navštěvoval jezuitskou školu v Billomu. Projevoval zde zvláštní oddanost Kristu v eucharistii, a i když zde začal cítit povolání ke kněžství, vrátil se domů kvůli rodičům, o nichž věděl, že ho potřebují, protože neměl sourozence.V roce 1573 se přestěhoval na kolej v Clermontu v Paříži a po roce dostal od otce dovolení stát se jezuitou. V listopadu téhož roku začal noviciát ve Verdunu. Po dvou letech, ještě jako novic, v říjnu 1575 nastoupil na univerzitu v Pont-à-Mousson, aby dokončil svá filozofická a teologická studia. Před jejich dokončením začal na žádost představeného na univerzitě vyučovat filozofii. Tím se mu čekání na kněžství prodloužilo o tři roky. Teologii dokončil v Clermontu a byl tam vysvěcen 20. 4. 1585 ve 29 letech. Následně byl poslán do Pont-à-Mousson vyučovat teologii. Asi po dvou letech se snažil s generálním představeným v Římě dojednat působení někde ve vzdálených misiích. Ten mu ale odepsal v tom smyslu, že je potřebný ve vlastní zemi, která tehdy patřila mezi misijní území. Navíc byla tato země právě v 16. století zmítána náboženskými válkami. Od roku 1562 se hugenoti snažili vnucovat katolíkům své heterodoxní názory. Vyskytovaly se také kruté boje mezi katolíky a hugenoty, francouzskými kalvinisty.
Když to Jakub vše uvážil, přijal svou zemi za misijní pole své působnosti. Začal zde posilovat katolíky ve víře a poukazovat na omyly kalvinistů. V Pont-à-Mousson zůstal do roku 1589 vyučovat na univerzitě a zároveň konal misijní cesty do okolních měst, kde kázal věřícím.
Patřilo mezi ně i město Metz, udávané jako „semeniště“ kalvinismu, kde uplatňoval své teologické znalosti. Jeho kázání navštěvovali i hugenoti a jelikož katolíci pozorně naslouchali jeho argumentům, kacíři se snažili shromáždění co nejvíce narušovat vyvoláváním nepokojů s pokřiky na řečníka. Katolíci přesto odcházeli posílení ve své víře.
V roce 1590 byl Jakub Sales ustanoven profesorem „kontroverzní teologie“ v Tournonu. Jednalo se o to, aby připravoval studijní program se zaměřením na konkrétní náboženské problémy té doby. Zejména na účinné hlásání pravd víry s odpověďmi na námitky protestantů. Jakub sepsal na pomoc druhým i krátké brožury vysvětlující katolickou víru.
V roce 1592 byl poslán ke guvernérovi Aubenasu, aby se v pravidelných adventních a postních kázáních postavil proti kalvínským kněžím, jejichž smělost v těch dnech hodně narůstala. Za společníka k této službě, která se stala osudnou, dostal 36letého Viléma Saultemouche.
Vilém Saultemouche se narodil koncem roku 1557 v Saint-Germain-l'Herm ve Francii. Sloužil v jezuitských kolejích v Billomu a Clermontu. V roce 1579 nastoupil do jezuitského řádu ve Verdunu jako laický bratr. Vykonával pak službu vrátného v Pont-à-Mousson a stal se známým pro svou prostotu, jemnost chování a poslušnost. Býval nazýván „andělem z nebe v lidské podobě“. Byl odtud nejdříve přeložen do Paříže, pak do Lyonu a na podzim v roce 1592 do Tournonu. Zde byl připojen k Jakubovi Salesovi na misi do Aubenasu.
Jakubova kázání byla představováním katolického učení a nikdy v nich nebylo obviňování protestantů ani nic, co by je mohlo urážet. Po skončení adventního cyklu navštívil další města v provincii, ale brzy se na žádost starosty Aubenasu vrátil, neboť tam neměli žádného kněze. Když mu byla nabízena ochrana před hugenotským útokem, řekl, že posledních 15 let myslí na možnost mučednické smrti a že chce svůj život obětovat Bohu. Večer 5. 2. jeho výuku v jedné kalvínské rodině přerušil velký rozruch v ulici. Když si uvědomil, o co jde, hned myslel na ochranu eucharistického Krista před hugenotským znesvěcením a spěchal do kostela. Vilém Saultemouche tam již čekal a společně požili proměněné hostie. Odešli pak domů a noc strávili v modlitbě. Ráno tři vojáci vtrhli do jezuitské rezidence a oba jezuité byli pak za pokřiku „Smrt! Smrt!“ odvedeni do sídla hugenotů, kde je pak vyslýchali kalvínští kněží.
Kalvínský farář Labat začal mluvit o různých katolických zvycích. Začal s probíráním půstu, o otázce svobodné vůle, a nakonec tématem svátostí. Hugenoti eucharistii považovali za modloslužbu a Labat pak odešel přednést kázání, ve kterém pouze napadal jezuity a tvrdil, že jsou horší než Antikrist. Po své řeči přijal informaci, že jezuité se své víry nadále odmítají vzdát. Rozhodl se hned, že ten jezuitský kněz musí zemřít. Vilém Saultemouche byl stále po jeho boku a nechtěl se od něj odloučit. Po vyvedení obou na veřejné prostranství padla poslední výzva, aby se vzdali své víry, a po odmítnutí byl o. Jakub střelen do zad a po pádu na zem z jeho úst zaznělo ještě slabé zvolání: "Ježíši, Maria!" Vzápětí mu byl vražen do hrudi meč. Pak někdo vrazil meč i do boku jeho druha Viléma.
Kalvinisté ve své nenávisti nechali těla svých obětí vláčet ulicemi Aubenas a pak je 6 dní nechali ležet nepohřbená. Nakonec byla obě těla vyvezena za město do ruin starého kostela používaného jako smetiště. Odtud je pak za tmy vzali dva odvážní katolíci a pohřbili v rohu jedné zahrady. Po dvou letech byly ostatky těchto mučedníků vyzvednuty a po dvojím přenesení nakonec v roce 1898 byly umístěny do kaple Sainte-Claire v místě jejich mučednické smrti.
Blahořečeni byli 6. 6. 1926 papežem Piem XI.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Maximus, ep. Nolan. (s. III.); Parthenius, ep. Lampsacen (s. IV.); Moyses, solitarius (asi 389); Iuliana, vidua florentina (s. IV.); Laurentius, ep. Sipontin. (asi 545); Gulielmus de Leaval♦ (s. VII.); Richardus, peregrinus (asi 720); Lucas Iunior, eremita (955); Riccerius♦ (1236); Antonius de Stronconio♦ (1461); Thomas Sherwood♦ (1578); Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche♦ (1593); Ægidius Maria a Sancto Ioseph (Franciscus) Pontillo (1812); Ioannes de Triora (Franciscus Maria) Lantrua (1816); Rosalia (Ioanna Maria) Rendu♦, virgo (1856); Maria a Providentia (Eugenia); Smet♦ (1871); Pius Pp IX.♦ (1878); Anna Maria Adorni Botti♦ (1893 ); Ludovica Clara Szczęsna♦ (1916); Anselmus Polanco et Philippus Ripoll♦ (1939); Adalbertus Nierychlewski♦ (1942); Alaphridus Cremonesi♦ (1953); Petrus Verhun♦ (1957)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský