Teliavus
| 9. února, připomínka | |
| Postavení: | biskup a opat |
| Úmrtí: | 560 |
ŽIVOTOPIS
Jeho jméno se vyskytuje v mnoha podobách (Tilio - Tlio - Téliau – Théliau aj.), které jsou odvozeny od jména Teil, pod kterým je tento světec rovněž někde uváděn.Narodil se asi kolem roku 485 ve Walesu ve Velké Británii do šlechtické rodiny. Víme o něm, že se později stal velšským biskupem. Bývá uváděn i jako opat a jsou mu zasvěceny desítky kostelů nejen v oblastech, kde působil. Také je o něm sepsáno i nemálo legend, ale přesto se uvádí, že o něm není známo nic bližšího. Tento paradox se stává pochopitelný zprávou, že během 570 let od jeho smrti nebyla zaznamenána žádná jeho biografie. První písemností o jeho životě prý bylo životopisné kázání, které v roce 1130 připravil Geoffrey z Llandaffu.
Podle dostupných materiálů i s odlišnostmi u jednotlivých verzí byl sv. Teliavus žákem svatého Dubricia v Hentlandu a také studentem klášterní školy ve Whitlandu zřízené Pavlem Aurelianem (pam. 12. 3.). V biografii z roku 1130 se říká, že byl se sv. Davidem na pouti v Jeruzalémě. Během „žlutého moru“, asi r. 540, odešel do Bretaně za Samsonem, se kterým kdysi studoval a který se pak stal biskupem v Dol-de-Bretagne.
Jedna z legend popisuje, že pán z Châteaugallu dnešnímu světci přislíbil pozemek pro klášter, jehož obvod během jedné noci označí, a ten ho vyznačil pomocí jelena. Pro tuto pověst je Teliavus zobrazován na jelenu jako atributu, případně s koněm, k němuž se váže další legendární vyprávění.
Římské martyrologium sv. Teliava představuje jako biskupa a opata v klášteře Landaviénsi a Cámbrii. Dále připomíná jeho blahodárnou působnost v Cornubi i v Armorice.
Jedny z nejznámějších anglických stránek o něm píší, že založil klášter Llandaff u Walesu. Jako biskupa z Llandaffu ho uvádějí už před koncem 5. století. Tím je jen potvrzeno, že je více životopisných verzí, pro které je vysvětlení už výše ve druhém odstavci.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Apollonia, virgo alexandrina (asi 250); martyres Alexandriæ in ecclesia (s. IV.); Primus et Donatus (asi 361); Maro, eremita (asi 423); Teliavus (560); Sabinus, ep. Canusin (asi 566); Ansbertus (asi 695); Alto (s. VIII.); Rainaldus, ep. Nucerin (1222); Iacobus Abbondo♦ (1788); Anna Catharina Emmerich♦ (1824); Michael Franciscus Febres Cordero (1910); Aloysius Magaña Servín (1928); Leopoldus de Alpandeira♦ (1956)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský