Used with permission of The Hagiography Circle
Angelus de Acrio
30. října, připomínka | |
Postavení: | kněz OFMCap |
Úmrtí: | 1739 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 19. 10. 1669 v Acri (Cosenza) do chudé křesťanské rodiny a následujícího dne byl pokřtěn se jmény Lukáš Antonín. Od dětství prožíval zvláštní úctu k Panně Marii. Podle tehdejšího zvyku už v necelých pěti letech přijal v Padii svátost biřmování. Později byl od strýce dona Domenico Errico poslán na humanitní studia. V 19 letech při kázání jednoho kapucína pocítil povolání k řeholnímu životu. Jeho rozhodnutí stát se kapucínem nesli příbuzní, včetně strýce kněze, nelibě. Také on sám pocítil zklamání sotva začal noviciát v konventu Dipignano. Chyběla mu tam totiž očekávaná evangelní chudoba. Proto se vrátil domů, ale pak si uvědomil, že to bylo neuvážené a pokorně poprosil bratry v Acri o nové přijetí. Noviciát pak začal 8. 11. 1689 v Belvedere. V krátké době znovu podlehl pokušení svléknout hábit a odejít. Je považováno až za zázrak, že mu bylo dovoleno 12. 11. 1690 hábit obléknout potřetí.Jak se dalo očekávat, na novice z Acrio znovu dolehly krize, ale prosil při nich o Boží pomoc. Se slovy: „Pomoz mi, Pane! Už to nevydržím, ” se obrátil k Ukřižovanému, dostal odpověď a zvítězil.
Řeholní jméno Angel de Acrio (Anděl z Acri) přijal se složením slibů 12. 11. 1691. Chtěl zůstat prostým laickým bratrem, ale z poslušnosti odešel studovat do konventů v Acri a Saracenu. Během let 1695–1700 dokončil studia v klášterech v Rossano, Corigliano Calabro a v Cassano Jonio, kde 10. 4. 1700 přijal kněžské svěcení.
Duchovním rádcem Angela byl otec Bonaventura z Rotondy a vedl ho na cestě askeze, kterou si zvolil k následování Krista. Angel začal působit jako kazatel v kostele sv. Jiřího Albánského, kde získal skvělou pověst a brzy se stal nejvyhledávanějším kazatelem Neapolského království. V letech 1702 až 1739 prošel celou Kalábrii a velkou část jižní Itálie. Je označován za charismatického kazatele konajícího zázraky. Vedle kazatelské činnosti hodně hodin trávil ve zpovědnici, ke které v zástupu přicházeli ti, k jejichž srdci promlouvalo Angelovo kázání. Ač vůči hříchům mluvil Angel z kazatelny velmi tvrdě, v postoji k hříšníkům, kteří se přicházeli vyzpovídat, oplýval milosrdnou láskou. Podle něj láska je schopna vyřešit i nejsložitější situace a nejlépe pomáhá přivádět všechny hříšníky do Boží náruče. Jeho prosté vyjadřování bylo srozumitelné každému.
Byl velice upřímný a s odhodlaností vystupoval proti všem formám násilí a vykořisťování. Snažil se o odstraňování sociální nespravedlnosti, vnášení pokoje do prostředí plného nenávisti. Díky tomu, že mezi jeho penitenty byli i vysoce postavené osoby, mohl vykonat na poli míru hodně dobrého. Charakteristika v Angelových životopisech upozorňuje na jeho charismatické dary zázraků, extází, proroctví, bilokací, uzdravování a čtení v lidských srdcích. Byl označen za apoštola Kalábrie a zemřel ve věku 70 let. Pohřbený byl v kapucínském klášterním kostele Panny Marie Andělské v Acri.
V letech 1745 a 1774 byla za velkého zájmu publikována jeho „Zbožná rozjímání o všech hodinách umučení našeho Pána Ježíše Krista.” Kauza k Angelovu blahořečení byla otevřena 27. 5. 1778, titul ctihodný mu přináležel od 17. 6. 1821 a 18. 12. 1825 papež Lev XII. jej prohlásil za blahoslaveného. Jeho ostatky byly až do beatifikace v kapucínském kostele Panny Marie Andělské v Acri. Pak mohly být vkládány do oltářů v jemu zasvěcených kostelích. Při stoletém výročí blahořečení byly Angelovy ostatky v urně ze stříbra přeneseny do chrámu (z r. 1896), který byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen bazilikou minor. Kanonizován byl 15. 10. 2017 papežem Františkem.
Marcellus, centurio (298); Claudius, Lupercius et Victorius (asi 303-304); Marcianus, ep. Syracusan (s. II.); Serapion, ep. Antiochen (asi 211); Eutropia (asi s. III.); Maximus, m. Cumis (asi 303); Germanus, ep. Capuan (asi 540); Gerardus, ep. Potentin (1122); Benevenuta Boiani♦ (1292); Ioannes Slade♦ (1583); Terentius Albertus O'Brien♦ (1651); Angelus de Acrio (1739); Ioannes Michael Langevin♦ (1793); Alexius Zaryckyj (1963)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský