sv. Karel od sv. Ondřeje Houben

Carolus a Sancto Andrea (Ioannes Andreas) Houben

5. ledna, připomínka
Postavení:	kněz CP
Úmrtí:	1893

ŽIVOTOPIS

Narodil se 11. 12. 1821 v Munstergeleene v diecézi Ruremondu v Nizozemsku jako čtvrtý z jedenácti dětí mlynáře Petra Josefa Houbena a Jany Alžběty roz. Luijten. Téhož dne byl pokřtěn se jmény Jan Ondřej.

Již v dětství měl přání, aby se jednou stal knězem. S dospělostí byl povolán k výkonu povinné vojenské služby v kasárnách v Bergen op Zoom. Zde se skrze jistého vojáka seznámil s řeholní kongregací pasionistů, založenou Pavlem od Kříže (pam. 19. 10.) v roce 1737. Ondřej Houben v roce 1845 vstoupil do této kongregace v Erke v Belgii, kde s řeholním hábitem z rukou otce Dominika Barberieho (pam. 27. 8.) přijal nové jméno Karel od sv. Ondřeje.

Své první sliby složil 10. 12. 1846 a věčné sliby složil 20. 12. 1850, kdy byl vysvěcen na kněze.

Ke konci roku 1851, když pasionisté založili tři konventy v Anglii, byl tam poslán také Karel od sv. Ondřeje. Anglicky se sice učil až v této zemi, ale ze začátku mu byly dávány úkoly přiměřené jeho jazykovým schopnostem. Během druhého roku začal sloužit ve farnosti sv. Vilfrida a potom byl přeřazen do Aston Hall. V letech 1854-56 byl novicmistrem. Krátce pak působil v Suttonu a v Londýně. V roce 1857 byl poslán do konventu Mount Argus vzdáleném asi 4 km od Dublinu v Irsku.

Je zmiňováno, že pociťoval obtíže pro nedokonalé anglické vyjadřování a trpěl neurózou. Přesto jeho působení jako kazatele mělo úspěch. O ten se přičinilo jeho napojení na Boha skrze modlitbu, jeho velká pokora, trpělivost a dobrota. Stále více přibývalo posluchačů žádajících o jeho požehnání. Mohlo to souviset i se šířící se pověstí o tom, že dělá zázraky a navrací zdraví. Otec Karel, s relikvií zakladatele sv. Pavla od Kříže (pam. 19.10.), pro nemocné žehnal vodu a zdůrazňoval, že je pouze nehodným Božím nástrojem. Představení však usoudili, že pro kongregaci je vhodný Karlův návrat do Anglie. Tam se prý situace opakovala a otec Karel se natrvalo vrátil k Dublinu v roce 1877. Nebyl významným kazatelem, ale zpovědníkem a duchovním vůdcem. V ruce nosil menší kříž, aby si stále připomínal umučení Ježíše, kterého miloval. Jeho umučení jako by viděl i při mši svaté, kterou vždy sloužil s velkou láskou a je vzpomínáno, že při ní byl viděn i v extázi.

Otce Karla provázely různé zdravotní obtíže, jejichž příčinou byl nejen věk, ale souvisely i s pokáním, které na sebe bral. Asi od roku 1880 byl postižen onemocněním, ze kterého se nikdy neuzdravil. Trpěl také neuralgií zubů, bolestmi hlavy a závratěmi. Všechno snášel bez naříkání. V dubnu 1881 jel k nemocnému. Při setkání jeho vozu s automobilem se splašili koně, vůz se s o. Karlem převrátil a on utrpěl zlomeninu pravé nohy, která se z důvodu infekce už nezhojila. Od 9. 12. 1892 již nedokázal vstát z lůžka. Někdo z ošetřujících prý zaslechl slova jeho modlitby: „Můj Ježíši, přijímám toto utrpení z lásky k tobě a chci i nadále trpět, abych tě potěšil.“ Zemřel za svítání 5. 4. 1893.

Papež Jan Pavel II. Karla od sv. Ondřeje 16. 10. 1988 blahořečil a papež Benedikt XVI. 3. 6. 2007 prohlásil za svatého.

POZNÁMKA

Potřebným zázrakem pro kanonizaci byl případ Dolfa Dormanse z Munstergeleenu, který 29. 3. 1999 byl přijat do nemocnice v Sittardu pro bolesti způsobené prasknutím slepého střeva. Pacient se obrátil o pomoc ke Karlu od sv. Ondřeje i s prosbou o požehnání pro ruce chirurgů, kteří ho budou operovat. Dne 11. 4. 1999 se Dolfův stav zhoršil natolik, že příbuzní byli upozorněni, že pacient nemůže přežít. Ti mu domluvili svátost nemocných a stále se modlili ke Karlu od sv. Ondřeje za jeho uzdravení. Dolfův stav se pak do druhého dne, v němž přišel syn kvůli dojednání pohřbu, náhle zlepšil. Byl propuštěn, i když stravu mohl zatím přijímat pouze přes sondu. Do nemocnice se vrátil na zprovoznění funkce střev ještě 27. 10. 1999 a jeho zdravotní stav byl potom v pořádku. Zemřel až v 90 letech roku 2017.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Eduardus Confessor (1066); Syncletica (s. IV.); Deogratias, ep. Carthaginen (457/458); Æmiliana (s. VI.); Convoio (868); Gerlacus (1165); Rogerius^♦, presb. (1237); Franciscus Peltier, Iacobus Ledoyen et Petrus Tessier^♦ (1794); Maria Magdalena Repetto Pellegrini^♦ (1890); Carolus a Sancto Andrea (Ioannes Andreas) Houben (1893); Marcellina Darowska^♦ (1911); Petrus Bonilli^♦ (1935); Ioannes Robertus Grau Bullich^♦ (1937); Genovefa Torres Morales (1956); Ioannes Nepomucenus Neumann (1860)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský