Ludovica Clara Szczęsna
| 7. února, připomínka | |
| Postavení: | spoluzakladatelka Služebnic Nejsvětějšího Srdce Ježíšova |
| Úmrtí: | 1916 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se 18. 7. 1863 v Cieszki v provincii Mazowieckie v dnešním Polsku jako Ludvíka Szczęsna, pátá z dětí Antonína a Františky roz. Skorupski. Do své farnosti to měli asi 8 km, téměř jako do svatyně Panny Marie Żurominské, kam s nimi matka ráda chodila na pouť. Asi kolem roku 1871 se jejich rodina přestěhovala v téže provincii do Borczyny, odkud to do Żuromina měla jen 6,5 km. Po předčasné smrti matky (25. 9. 1875) sem nadále Ludvíka docházela svěřovat Matce Boží všechny své starosti. Otec se o čtyři měsíce později oženil s 18letou A. Więckowskou. Pro otcovo naléhání na Ludvíku, aby se vdala, když jí dokonce domluvil ženicha i den svatby, ve věku 17 let tajně utekla z domova do 40 km vzdálené Mławy. Tam se zřejmě živila šitím, které ji maminka naučila.V srpnu 1885 se v Zakroczymu účastnila rekolekce, kterou vedl Honorát Koźmiński OFMCap (pam. 16. 12.), a při ní pocítila volání k řeholnímu životu. Ačkoliv se jednalo o dobu, ve které nadvládou cizích národů byl v Polsku zakazován růst řeholních institucí, dokonce i vyučování náboženství, Ludvíka Szczęsna odešla do mateřince utajovaného institutu služebníků Ježíšových ve Varšavě. Řeholnice se tam zabývaly krejčovskou profesí a tajně evangelizovaly mezi nejchudšími i mezi zámožnějšími pracujíce u nich jako služky a působily prý i mezi dělnicemi ve městě.
Ludvíka ve varšavském mateřinci institutu 8. 12. 1886 začala noviciát a po dvou letech učinila slib věrnosti. Osvědčila se v krejčovství, které sloužilo i k setkávání se s dívkami. Byla prostou, veselou i milou sestrou, která měla dobrý vliv na služebnictvo.
Ještě během noviciátu bylo rozhodnuto, že v roce 1889 odjede do Lublinu a povede tam krejčovskou dílnu a zároveň bude mít na starost další služebnice. Jinými slovy ji představení udělali vedoucí v nově zde otevřeném zařízení oficiálně provozovaném jako krejčovská dílna, ale za účelem utajovaného apoštolátu mezi služebnictvem. Koncem roku 1892 se o její činnosti dozvěděla carská policie. Přišla jí proto prohledat byt i pracoviště, ale díky Boží prozřetelnosti se prý nenašel výtisk týkající se řeholních pravidel, ale něco týkajícího se katechezí asi ano. Protože se stala podezřelou, musela do tří dnů odjet do Mławy. Odtud se mohla do Varšavy vrátit až po obdržení potřebného dokladu. Představení utajované kongregace nepřestávali mít obavy z prozrazení. V té době se o ní dozvěděl o. Josef Šebestián Pelczar (pam. 28. 3.), který působil v Krakově, tehdy patřícímu Rakousko-Uhersku a kde proto byly zcela jiné poměry, a proto si mohl dovolit chtít zde tuto kongregaci mít pro nemocné, zestárlé nemohoucí a také pro vzdělání a výchovu opuštěných dívek. Bylo mu vyhověno posláním Ludvíky s tehdejším řeholním jménem Honoráta. S ní tam v roce 1894 vytvořil základ kongregace Služebnic Nejsv. Srdce Ježíšova a ona přijala nové řeholní jméno Klára. Stala se na dobu tří let představenou.
Věčné sliby zde složila 2. 7. 1895. Po roce přestěhovala klášter do ul. Garncarska 26, kde zůstala 20 let. Při posvěcení kostela Nejsvětějšího Srdce o. Josef Šebestián Pelczar, který se v předchozím roce stal biskupem, posvětil i další dům sloužící nové kongregaci jako dům svatého Josefa.
Na podzim roku 1903 bylo Kláře diagnostikováno nádorové onemocnění. Kvůli navrácení zdraví v září 1905 vykonala pouť do Lurd, kde pro komunitu svých sester vyprošovala Boží požehnání.
Na 1. generální kapitule Kongregace SJNSJ 28. 12. 1907 byla Klára zvolena generální představenou. Svatým stolcem byla tato SJNSJ potvrzena dekretem v únoru 1909, ale konečné schválení jako kongregace bylo 19. 3. 1912.
V říjnu 1910 musela představená Klára podstoupit operaci a v květnu následujícího roku vykonala za její úspěch děkovnou pouť do Lurd. Vedle dokonalé poslušnosti vůči Bohu a duchovnímu vůdci vynikala trpělivostí, vytrvalostí a zkušenostmi. Snažila se být dostupná všem potřebným a často navštěvovala ostatní komunity své kongregace, hovořila zvláště se sestrami, které se potýkaly s různými obtížemi. Rozšiřovala náplň svých spolusester od starosti mezi služebnictvem, dělníky a nemocnými ve svých domech na ošetřování pacientů v nemocnicích, provoz dětských domovů, kurzy stříhání, šití a hospodářské školy pro dívky i na katecheze v obcích, do kterých se kněží nedostali. Nakonec po začátku první světové války rozšířila na dobu jejího trvání závazek sester na péči o nemocné a raněné vojáky v polních nemocnicích. Výběr sester podřizovala jejich odborné přípravě, intelektuální úrovni i schopnostem duchovního přístupu. V posledním měsíci matky Kláry pracovalo 156 sester mimo mateřský dům v 15 stálých ústavech a ve 4 vojenských nemocnicích.
Závěr Klářina života byl provázen rakovinou, srdečním selháním a zápalem plic.
Druhé funkční období matka Klára nedokončila. Byla pohřbena v únoru 1916 na hřbitově Rakowicki v Krakově. Po 79 letech byly její tělesné ostatky přeneseny do kaple kostela sester Nejsvětějšího Srdce v Krakově. Papež František Ludvíku Kláru Szczęsnu představil jako ženu, vždy připravenou „přijímat vůli Boží a starat se o potřebné se zvláštní láskou, zejména o děti a nemocné“. Z jeho pověření ji papežský legát kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro kauzy svatých, 27. 9. 2015 vyhlásil blahoslavenou.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Maximus, ep. Nolan. (s. III.); Parthenius, ep. Lampsacen (s. IV.); Moyses, solitarius (asi 389); Iuliana, vidua florentina (s. IV.); Laurentius, ep. Sipontin. (asi 545); Gulielmus de Leaval♦ (s. VII.); Richardus, peregrinus (asi 720); Lucas Iunior, eremita (955); Riccerius♦ (1236); Antonius de Stronconio♦ (1461); Thomas Sherwood♦ (1578); Iacobus Salès et Gulielmus Saultemouche♦ (1593); Ægidius Maria a Sancto Ioseph (Franciscus) Pontillo (1812); Ioannes de Triora (Franciscus Maria) Lantrua (1816); Rosalia (Ioanna Maria) Rendu♦, virgo (1856); Maria a Providentia (Eugenia); Smet♦ (1871); Pius Pp IX.♦ (1878); Anna Maria Adorni Botti♦ (1893 ); Ludovica Clara Szczęsna♦ (1916); Anselmus Polanco et Philippus Ripoll♦ (1939); Adalbertus Nierychlewski♦ (1942); Alaphridus Cremonesi♦ (1953); Petrus Verhun♦ (1957)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský