Gertrudis (Catharina) Comensoli
18. února, připomínka | |
Postavení: | spoluzakladatelka kongregace sakramentinek |
Úmrtí: | 1903 |
ŽIVOTOPIS
Pocházela z Bienno v Itálii. Pro zdravotní stav a potom pro potřeby chudé rodiny nemohla začít život v klášteře, jak to bylo jejím přáním. Po více jak 11 let byla služkou. Potom po smrti rodičů a dosažení samostatnosti sourozenců založila nový institut, pozdější kongregaci k uctívání Ježíše v eucharistii a pro pomoc nejpotřebnějším, zvláště mladé generaci, o kterou nikdo neměl zájem se starat.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodila se 18. 1. 1847 v Bienno v Itálii jako pátá z deseti dětí Karla a Anny M. Milesi Comensoliových. Otec prý pracoval jako kovář v místních železárnách, ale uvádí se, že byl knihtiskařem a matka byla švadlenou. Sedm jejich dětí zemřelo už v dětském věku. Kateřina, s pozdějším řeholním jménem Gertruda od Nejsvětější svátosti, odešla v roce 1862 do kláštera kongregace „Sestry lásky z Lóvere”. Závažně zde onemocněla, a byla proto propuštěna. Po svém uzdravení a onemocnění otce kvůli finanční situaci rodiny pracovala jako domácí služka rok u faráře v Chiari a potom asi 10 let sloužila u hraběnky Fé-Vitali.
V roce 1878 složila soukromý slib čistoty a začala s vyučováním dětí v Capriate San Gervasio. V jejím srdci narůstala láska k Ježíšově přítomnosti v eucharistii, až zatoužila po založení institutu za účelem adorace Nejsvětější svátosti. Nakonec navrhla biskupovi Speranzovi z Bergama jeho založení. Teprve za jeho nástupce Kajetána Guindaniho a za součinnosti kněze Františka Spinelliho (pam. 6. 2.) se jí 15. 12. 1882 podařilo dosáhnout základu kongregace sakramentinek z Bergama jako institut „adorujících sester“. Rozhodující také bylo, že o svých plánech už o dva roky dříve mluvila s papežem Lvem XIII., který k jejímu plánu navrhl, aby zahrnula i vzdělávání mladých továrních dělnic.
Sestry pod vedením Gertrudy Comensoli zasvětily svůj život modlitbě při adoraci Nejsvětější svátosti a výchově mladých žen. V roce 1889 došlo k finančnímu kolapsu institutu, který si vynutil oddělení obou zakladatelů, rozdělení na dva instituty. Zároveň šlo o tvrdou zkoušku matky Gertrudy, na kterou ona reagovala se silnou vírou, houževnatostí a s důvěrou v Boží Prozřetelnost. Potom došlo jako ke znovuzrození institutu díky konkrétní a pozorné podpoře biskupa z Lodi Mons. Giovanniho Baptisty Rota. Ten výnosem z 8. 9. 1891 uznal institut sakramentinek z Bergama za kanonicky zřízený v Lodi. Matka Gertruda před svou smrtí otevřela 21 domů. Jednalo se o 179 řádových sester. V péči měly sirotky, nezletilé dívky, studenty v internátech, seniory v nemocnicích i pomocnice v domácnosti. Sestry spolupracovaly také ve farnostech a oratořích a otevíraly studijní i pracovní centra.
Matka Gertruda zemřela při adoraci 18. 2. 1903 ve věku 56 let.
Papež Jan Pavel II. o ní 1. 10. 1989 při slavnostním blahořečení v Římě řekl: „Skromnost eucharistického chleba, svátosti se skutečnou přítomností Ježíše, podpírala Gertrudu a umožňovala její neustálou trpělivost Lazara zůstat dobrovolně na ,posledním místě´ před dveřmi mocných, jak o tom máme v evangeliu. Gertruda pociťovala tento závazek k sebezapření jako nevyhnutelné, vytoužené povolání.“ O svých rozhodnutích napsala:
„Nikdy nezvýším hlas – nebudu hledat spravedlnost, ať budu mít pravdu nebo ne. – Všechno, co mne potká, snesu mlčky. – V takovém duchu pokory chtěla formovat své sestry, vyprošujíce pro ně vnitřní duchovní chudobu: „Nedůvěra v sebe samých, velká pokora, dobromyslnost v utrpení, velká láska v chování.“
Papež končil slovy: „Eucharistie vede do Božího království, ke stolu živého chleba, záruky budoucí slávy.“
Gertruda Comensoli byla 26. 4. 2009 prohlášena papežem Benediktem XVI. za svatou.
Sadoth atque CXXVIII socii (342); Helladius, ep. Toletan (632); Tarasius (806); Angilbertus (814); Theotonius (asi 1162); Ioannes Fæsulanus seu Beatus Angelicus♦ (1455); Gulielmus Harrington♦ (1594); Ioannes Pibush (1601); Franciscus Régis Clet (1820 ); Ioannes Petrus Néel, Martinus Wu Xuesheng, Ioannes Zhang Tianshen et Ioannes Chen Xianhen (1862); Gertrudis (Catharina) Comensoli (1903); Georgius Kaszyra♦ (1943)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský