Eduardus Franciscus Pironio
4. února, připomínka | |
Postavení: | kard. biskup |
Úmrtí: | 1998 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 3. 12.1920 v Nueve de Julio v Argentině do rodiny italských emigrantů a udává se, že byl posledním z dvaceti dvou dětí. Víru, kterou mu matka předala, stále živil modlitbou a upevňoval ji studiem a meditací i v pozdějších letech. V roce 1932 vstoupil do semináře sv. Josefa v La Plata a 5. 12. 1943 byl v bazilice Panny Marie Lujánské vysvěcen na kněze. Vynikal mariánskou zbožností a při jednání s lidmi byl jemný, přívětivý, chápavý, ale i rozhodný. Mezi tím, co považoval za nejdůležitější, byly mezilidské vztahy. Vedle pastorační služby v diecézním semináři působil jako profesor literatury, dogmatiky, christologie, teologie a filozofie. V letech 1953–1955 si v Římě doplňoval z teologie licenciát.Po návratu do Argentiny dále vyučoval v semináři a pokračoval v kazatelské činnosti. V roce 1958 byl jmenován generálním vikářem a pokračoval jako profesor na Katolické univerzitě v Buenos Aires v Argentině.
Je psáno, že se stranil bohatství a neměl touhu po hmotných statcích, ale miloval chudobu. Jeho život se dá vyjádřit slovy, že žil podle evangelních zásad. Biskupské svěcení přijal 31. 5. 1964 v Lujánu. V období 1964–1965 se jako koncilní otec zúčastnil zasedání II. vatikánského koncilu. Než ho papež Pavel VI. 19. 4. 1972 jmenoval biskupem diecéze Mar del Plata, byl také tři roky ve funkci národního poradce argentinské Katolické akce.
Jeho život je plný mnoha funkcí a hodností, které přijímal s pokorou jako službu církvi.
Papež Pavel VI. ho 24. 5. 1976 ustanovil kardinálem-jáhnem a zároveň také povýšil na prefekta dikasteria. Zúčastnil se konkláve v roce 1978 a v dalším roce konference latinskoamerických biskupů v Mexiku. Papežem Janem Pavlem II. byl 8. 4. 1984 jmenován předsedou Papežské rady pro laiky a pomáhal s organizací Světových dnů mládeže v roce 1984. Od dalšího roku byl předsedou Papežské rady pro pastoraci zdravotníků. Dne 11. 7. 1995 byl papežem povýšen na kardinála-biskupa. Účastnil se i konference biskupů v Dominikánské republice a působil jako papežský vyslanec na 5. národním mariánském kongresu v Ekvádoru.
V posledních dvou letech života se jeho zdravotní stav horšil, proto např. rezignoval na post předsedy Papežské rady pro laiky, ale byl schopen přijímat stále větší utrpení s nemalou nadějí a nabízet je, jak sám napsal, „za církev, kněze, zasvěcený život, laiky, papeže, vykoupení světa“. Naposledy se mohl setkat s papežem Janem Pavlem II. jen za pomocí invalidního vozíku 22. 12. 1997 a od dalšího měsíce měl těžké problémy se zrakem a zlomil si levou ruku.
Zemřel 5. 2. 1998 v Římě. Jeho tělo, jak si za života přál, bylo přepraveno do Buenos Aires v Argentině. Po přivítání arcibiskupem Jorgem Mario Bergogliem (pozdějším papežem Františkem) se konalo jeho pohřbení v Mariánské svatyni v Luján.
Pro blahořečení Eduarda Francisco Pironio bylo jako zázrak na jeho přímluvu 8. 11. 2023 uznáno uzdravení 15měsíčního Juana Manuela Franca v Mar del Plata, který vdechl a aspiroval toxickou látku určenou k restaurování a způsobující akutní respirační obtíže. Přes všechnu okamžitou lékařskou pomoc v roce 2006 nemohlo dojít ke zlepšení klinického stavu dítěte. V den pojmenování hrozné diagnózy byl za jeho uzdravení konán „pochod naděje“ s modlitbami o přímluvu. Při něm byla rozdávána i brožurka týkající se tohoto Božího služebníka s modlitbou k němu. Tuto se pak po 13 dnů modlili nejen rodiče malého Juana. Pak došlo k jeho náhlému uzdravení a žádné následky poškození se už neobjevily.
Eduard Francisco Pironio byl blahořečen 16. 12. 2023 za pontifikátu papeže Františka na nám. General Belgrano v Lujánu před svatyní Panny Marie Lujánské. Do martyrologia byl blah. Eduard Fr. Pironio zapsán ke dni úmrtí a vstupu do nebe 5. února, ale liturgická památka byla stanovena už na předchozí den 4.2.
Eutychius, m. Romæ (století neznámé); Papias, Diodorus et Claudianus, martyrum in Pamphylia (s. III.); Phileas et Philoromus (s. IV.); Isidorus, presb. in Ægypto (asi 449); Aventinus, ep. Carnuten (po roce 511); Aventinus, famulus (asi 537); Rabanus Maurus (856); Nicolaus Studita (868); Gilbertus, presb. (1189); Ioanna Valois (1505); Ioannes Speed♦ (1594); Iosephus de Leonessa (1612); Ioannes de Brito (1693); Eduardus Franciscus Pironio ♦ (1998)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský