Liudgerus
| 26. března, připomínka | |
| Postavení: | biskup OSB |
| Úmrtí: | 809 |
| Patron: | biskupství münsterského a essenského |
| Atributy: | biskup, husa, kniha, kostel |
ŽIVOTOPIS
Přívětivý, upřímný a skromný Liudger vyrostl v moudrého duchovního vůdce, který obracel mnoho pohanů. Po vpádu Sasů navštívil Řím a formoval se v Monte Cassino. Pak vystavěl Münsterský chrám a tři kláštery, nejvýznamnější pro výchovu misionářů ve Werden. Stal se biskupem münsterským, budoval farnosti a další chrámy. Řídil se tím, že rozmluva s Bohem má přednost i před císařem a vyplatilo se mu to.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
PŘEDNOST VĚCEM BOŽÍM SE VYPLATÍ
Narodil se kolem roku 745 v urozené rodině v Dokkumu ve Frísku. První vzdělání získával v utrechtské klášterní škole. Pak odešel do Yorku v Anglii, kde byl žákem učeného mnicha Alkuina. Prospíval ve vědách i zbožnosti a pro svou laskavou povahu získával dosti přátel. Po čtyřech letech tam však vypukla vražedná nenávist vůči Frísům, protože jeden fríský kupec v hněvu zavraždil jednoho anglického šlechtice. Frísové se zachraňovali útěkem a mezi nimi i Liudger.
Vrátil se do Utrechtu a po dokončeném vzdělání v Kolíně r. 777 přijal kněžské svěcení. Zprvu působil v rodišti, záhy se stal horlivým misionářem Fríska a později i Saska. Ještě jednou utíkal, a to před vpádem pohanských Sasů vedených Vitekindem v r.782. Tehdy navštívil Řím a byl přijat Hadriánem I. Pak pokračoval do Monte Cassino, kde zůstal déle, aby dobře poznal pravidla řehole sv. Benedikta. V té době proti Sasům zakročoval Karel Veliký a podrobil si je. Po skončení bojů se vrátil Liudger z Itálie do vlasti a v Monastýru ve Vestfálsku se pustil do stavby chrámu, z něhož chtěl vytvořit středisko misionářského působení. Dál na řece Ruře ve Werdenu
u Essenu zřídil podle montecassinského vzoru klášter, z něhož posílal věrozvěsty do Saska. Také založil křesťanskou osadu i na ostrově Helgolandu.
Na doporučení Alkuina byl jmenován prvním biskupem v Monastýru, který byl později přejmenován na Münster. S biskupským vysvěcením nechtěl spěchat, neboť mu na srdci leželo misijní působení a klášter ve Werdenu, kde snad ještě byl nějakou dobu opatem. K jeho biskupskému vysvěcení došlo až 30. 3. 804. I jako biskup žil co nejskromněji, přísně se postil a byl štědrý k chudým. Ve své diecézi vytvořil čtyřicet farností a budoval kostely. Kromě benediktinského kláštera ve Werdenu založil ještě opatství Helmstedt a Nottuln u Münsteru.
Někteří mocní, jimž se nelíbila Liudgerova činnost, jej pomluvili u Karla Velikého, že plýtvá církevním jměním. Císař si dal Liudgera předvolat a to v době modlitby církevních hodinek v chrámu. Posel mu žádost císaře, aby ihned k němu přišel, vyřídil, jenže Liudger nedbal, přišel až po třetím předvolání po skončení modliteb. Na císařovu otázku, proč hned neposlechl, se ospravedlnil důvodem, že rozmlouval s Bohem, který je jeho větším pánem. Vysvětlil, že služba Bohu je vznešenější a důležitější nad všechnu lidskou službu a že se proto proti pozemskému pánu neprohřešil a je mu teď plně k službám. Těmi slovy získal zpět císařovu důvěru a zároveň přemohl nepřátele.
Do poslední doby konal visitační cesty a na jedné z nich v Billerbecku ve Vestfálsku odevzdal svou duši Pánu.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu dávat přednost bohoslužbám před ostatními zájmy a budu víc usilovat o to, aby mé myšlenky při modlitbě patřily jen Bohu.Milosrdný Bože, tys povolal svatého Liudgera, aby těm, kdo dosud neznali Krista, zprostředkoval poznání nevystižitelného bohatství jeho lásky; dej nám, kteří jsme pravdu evangelia už poznali, ať podle ní také žijeme a dáváme Ti vždy přednost před vším ostatním. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Castulus (století neznámé); Liudgerus (809); Petrus, ep. Sebasten (asi 391); Emmanuel, Sabinus, Codratus et Theodosius (s. inc.); Montanus et Maxima (ca 304); Eutychius, , virgo et m. in Campania (356); Bercharius (685); Barontius et Desiderius (s. VII.); Magdalena Catharina Morano♦ (1908)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský