Světci k nám hovoří...


@

Used with permission of The Hagiography Circle

sv. Jana Frémiot de Chantal

Ioanna Francisca Frémiot de Chantal

12. srpna, nezávazná památka
Postavení:zakladatelka řádu, mystička OVM
Úmrtí:1641
Patron:salesiánek; vzývána za šťastný porod
Atributy:srdce, kniha

ŽIVOTOPIS

Pocházela ze šlechtické rodiny v Burgundsku. Jako dcera představeného parlamentu se provdala za barona de Chantal. Když ten na následky postřelení při honu zemřel, zůstala se čtyřmi dětmi u tchána, kde zakoušela příkoří hospodyně. Časem, po zajištění dětí, spolu s duchovním vůdcem Fr. Saleským založila řádové společenství sester Navštívení Panny Marie. Jejich původní poslání spočívalo vedle rozjímavé modlitby v péči o chudé a nemocné. Svou životní cestu dokončila v Moulins.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŽENA VÍRY A ČINORODÉ LÁSKY

Narodila se 28. 1. 1572 v Dijonu ve Francii. Její otec baron Benigo de Frémiot byl prezident burgundského parlamentu. Když bylo Janě 18 měsíců, zemřela jí matka při porodu Ondřeje (Andrease). Vedle tohoto bratra, který se po letech stal arcibiskupem v Bourges, měla starší sestru Markétu. Po určitou dobu byly malé děti v péči jedné ženy, jinak je vychovával pouze otec. Bývá uváděna příhoda, svědčící o úrovni jeho výchovy a silné víře malé Jany. Ta se doma stala svědkem pře jejího otce s jistým kalvínem o přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti a s dětskou rozhodností zasáhla slovy: "Musíme věřit, že Ježíš Kristus je v oltářní svátosti, vždyť on sám to řekl! A kdo by to popíral, ten by ho měl za lháře." Kalvín ji chtěl odvést od tématu nějakou cukrovinkou, kterou od něj vzala, ale jen proto, aby ji vzápětí vhodila před dárcem do ohně a důrazně mu řekla: "Tak budou hořet v pekle bludaři, kteří nevěří, co řekl Bůh!"

Při biřmování přijala jméno Františka. V patnácti letech, kvůli dokončení studií, odešla bydlet do Poitiersu ke své provdané sestře Markétě. Společnicí se jí stala osoba, která ji sváděla k častějším světským radovánkám, ale Jana si zachovala čisté srdce a věrnost duchovnímu životu pomocí zbožné úcty k Panně Marii. Prvního šlechtice, který se o ni ucházel, rázně odmítla, jakmile zjistila, že je kalvínec. Ve dvaceti se vrátila do Dijonu a do roka se na přání otce provdala za barona Kryštofa de Chantal.

S mužem prožívala spokojené a šťastné manželství na šlechtickém sídle v Bourbilly. V jejím domě byla v denním programu společná modlitba růžence, který byl zbraní proti falešným naukám. Vynikala skutky milosrdenství, zejména osobně pečovala o žebráky, poskytujíce jim s velkou láskou vše nejpotřebnější.

Během osmiletého manželství měla šest dětí, z nichž dvě brzy po narození zemřely. A přišla nejbolestnější rána - při lovu byl nedopatřením od přítele postřelen její manžel, který po deseti dnech zranění podlehl. Těsně před smrtí Janu poprosil, aby to, co se stalo, přijala jako dar Boží Prozřetelnosti.

Pro Janu začalo velmi těžké období. Se čtyřmi dětmi se její zraněné srdce vzpíralo veřejně odpustit osobě, která jí zastřelila manžela. Víra ji sice k odpuštění nabádala, stejně jako vědomí Božího milosrdenství k ní, ale sama sebe překonala až později, za pomoci ženevského biskupa Františka Saleského. A tomu, kdo měl na svědomí smrt její milované osoby, se nabídla za kmotru při křtu jeho syna.

Po manželově smrti se Jana přestěhovala ke svému otci, čímž vzbudila žárlivost druhého dědečka dětí, který si je přál mít u sebe. Použil dokonce výhružku, že jim nepřizná dědický podíl. Jana se tedy přestěhovala do tchánova domu, ale ke všem dosavadním bolestem musela u něj snášet ponižování jeho drzé hospodyně. Za tohoto stavu jí velice pomáhala silná víra. Nabízel se jí určitý únik skrze několik nabídek k novému sňatku, ale ona se rozhodla svůj život zasvětit Bohu.

V roce 1604 se setkala s již zmíněným Františkem Saleským, kterého si zvolila za duchovního vůdce, ten jí dopomohl jak k vnitřní vyrovnanosti, tak v řešení budoucnosti. Usoudil, že bude schopna založit v té době potřebné řádové společenství sester, zaměřených na sociální a charitativní činnost mimo klášterní zdi. A postupně ji k tomu přiváděl, ale neopomíjel povinnosti týkající se zaopatření jejích dětí. Jedna dcera zemřela, po zajištění dvou starších, když zbyl doma jen 14letý syn, se dědeček i strýc biskup Ondřej zavázali o něj postarat. Zbývalo jen kvůli nové službě Kristu zpřetrhat nejsilnější vazbu. Syn se nechtěl s jejím rozhodnutím smířit, lehl si přede dveře a v boji proti jejímu odchodu prý volal: "Mami, máš-li sílu, musíš mne nejdřív překročit!" Sílu dostát zralému rozhodnutí našla v pohledu na kříž a se silou Abraháma jednala podle Božího hlasu, kterému dala přednost.

V Annecy na jihovýchodě Francie, se dvěma společnicemi, po roční přípravě na zasvěcený život vedené Františkem Saleským, založila 10. 6. 1610 řeholní společenství Navštívení Panny Marie, které bylo později změněno v řád. Jeho vnějším programem byla péče o nemocné v chudých rodinách, která měla za vzor službu Panny Marie u Alžběty. Ve znaku měly Ježíšovo srdce s trnovou korunou a dvěma meči jako znaky lásky k Bohu a k bližnímu. Nad srdcem kříž.

Netradiční služba řeholnic mimo klášter se některým církevním představitelům zdála nepřijatelnou novotou, zejména lyonskému arcibiskupu Marquemontovi. František Saleský nechtěl s ideu prosazovat násilně, proto se po osmiletém působení sester rozhodl k ústupu a řeholní společenství Jany de Chantal změnil ve společenství s klauzurou a pravidly sv. Augustína. (Původního cíle dosáhl až sv. Vincenc z Pauly se sv. Luisou de Marillac o 20 let později založením Dcer křesťanské lásky.)

Jana Františka přijala změnu, vnucenou rostoucímu řádu, v pokoře. Její kláštery byly v roce 1618 schváleny papežem Pavlem V. Jana jich sama založila dohromady 87, z toho několik za hranicemi Francie. Z rozhodnutí papeže v nich pak byly hlavně vychovávány dívky. V tomto řádu se uskutečnila i mimořádná zjevení a r.1690 zemřela apoštolka Božského Srdce Ježíšova, Markéta M. Alacoque.

Zodpovědnost Jany se zvýšila úmrtím spoluzakladatele a duchovního vůdce v roce 1622. Z Boží Prozřetelnosti pak Janě Františka Saleského nahradil další světec, Vincenc z Pauly, který byl přítelem zemřelého biskupa. Naposledy se s o. Vincencem setkala v létě 1641 při návštěvách svých klášterů. V klášteře Moulins ji zastavil zápal plic, na který 13. 12. 1641 zemřela se slovy: "Už jdu Ježíši!"

Pohřbena byla v Annecy, vedle svatého Františka Saleského. Papež Benedikt XIV. ji blahořečil 21. 11. 1751 a papež Klement XIII. ji svatořečil 16. 7. 1767.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zaměřím se dnes na konání skutků činorodé lásky.

Bože, Tys posiloval svatou Janu Františku, aby vzorně obstála v různých životních okolnostech; na její přímluvu pomáhej i nám, abychom svědomitě plnili povinnosti svého stavu a vnášeli do světa Tvé světlo. Prosíme o to Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioanna Francisca Frémiot de Chantal (1641); Euplus (304); Anicetus et Photius (s. IV); Innocentius Pp XI (1689); Victoria Díaz y Bustos de Molinaw (1936); Sebastianus Calvo Martínez et VI socii: Gregorius Chirivás Lacambra, Iosephus Pavón Bueno, Nicasius Sierra Ucar, Petrus Cunill Padrós, Venceslaus Clarís Vilaregut, Antonius Perulles Estívill (1936); Florianus Stępniak et Iosephus Straszewski (1942); Carolus Leisner (1945); Muredachus (ca. s. V); Lelia (s. V); Herculanus, ep. Brixien. (s. VI); Porcarius et socii (ca. s. VIII); Carolus Meehan (1679); Petrus Jarrige de la Morelie de Puyredon (1794); Flavius (Atilanus); Argüeso González (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.