Světci k nám hovoří...


sv. Sergej de Radonez (Radoněžskij)

Sergius de Radonez

25. září, připomínka
Postavení:mnich, mystik
Úmrtí:1392

ŽIVOTOPIS

Patří mezi nejznámější ruské světce a je uctíván pravoslavnou i katolickou církví.

Pocházel od Rostova a za občanské války v r. 1329 se jeho rodina přestěhovala do Radonez. Sergej, křtěný Bartoloměj, si zvolil asketický život poustevníka. V r. 1937 se stal mnichem a později, s přijetím kněžského svěcení, představeným kláštera Nejsvětější Trojice poblíž Moskvy. Mezi jeho charismatickými dary je dar proroctví i zázraků. Vynikal mírností, pokorou a mnoha dalšími ctnostmi. S pomocí nebo prostřednictvím svých žáků založil na 40 dalších klášterů a je nazýván reformátorem severoruského klášterního života.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

REFORMÁTOR SEVERORUSKÉHO MNIŠSTVÍ

Narodil se kolem roku 1314 nedaleko Rostova, severně od Moskvy. Jeho původní jméno bylo Bartoloměj Kirillovitsj. Jeho otec Cyril byl bojarem, ale i aktivistou v boji o nezávislost Rostova na Moskvě. V r. 1329 přišel při tomto boji o majetek. Rodina se pak usadila v Radonezi poblíž Moskvy, kde žila jako chudí zemědělci. Sourozenci Bartoloměje, Štěpán a Petr, se zde oženili a rodiče v r.1334 prý chtěli vstoupit do kláštera, ale v tomto roce zemřeli.

Bartoloměj v dalším roce s bratrem Štěpánem, který ovdověl, odešel do hlubokých lesů vést poustevnický život. Společně si postavili poustevnu i kapli, jejíž zasvěcení Nejsvětější Trojici přišel vykonat kněz poslaný metropolitou z Kyjeva. Pro Štěpána byl však život v divočině u Makovky těžký a odešel do kláštera v Moskvě.

V den památky Sergeje a Bakcha, 7. 10. 1937, navštívil Bartoloměje igumen (obdoba hodnosti opata) Metrofan z Khothova a v kapli vykonal obřad vystřižením tonzury, při němž se Bartoloměj stal mnichem Sergejem.

Přes dva roky zde pracoval na svém duchovním růstu a podobně jako Antonínu Velikému (pam. 17. 1.) i jemu bylo zapotřebí bojovat se zlými duchy, kteří se ho snažili z místa vyhnat. Na jejich zahnání údajně používal slova žalmu 68,2-5: (Ať) "Povstane Bůh, a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí. Odvaneš je (Ztratí se jako mizí) jak dým. Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zahynou před Bohem svévolníci. Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha... Prozpěvujte Bohu...upravujte cestu tomu, který jde pustinami. Hospodin je jeho jméno..."

Místo bylo navštěvováno i divokou zvěří, vlky a medvědy, kteří tvořili jisté nebezpečí, nad kterým musela vítězit Sergejova odvaha a víra čerpana z modlitby. Podle vyprávění se spřátelil i s hladovým medvědem, s nímž se dělil o chléb.

Časem se kolem něj vytvořila skupina 12 druhů a v okolí kaple přibylo poustevnických srubů (vznikla Troitsa Lavra). Po smrti Metrofana jej bratři chtěli mít svým představeným. Sergej se však zdráhal a vydal se navštívit metropolitu Alexeje, ale na jeho místě nalezl jen biskupa Atanáše. Ten mu však nikoho dalšího neustanovil. Místo toho Sergeje vysvětil na kněze a ustanovil za představeného vznikajícího kláštera o trojité stavbě kolem kamenného kostela.

V roce 1354 dal Sergej svým mnichům řeholní pravidla, podle kterých nesměli chodit žebrat po vesnicích, ale s důvěrou měli očekávat pomoc od Boha. Aby toto mohlo být plněno, docházelo při Sergejových modlitbách až k zázračným příhodám. Sergej byl svým mnichům především vzorem ve skromnosti, pracovitosti a důvěře. Přesto vyvstávaly v klášteře u některých mnichů projevy nespokojenosti. Ale vždy, když se zdálo nejhůř, odněkud přišla pomoc a při nedostatku vody Sergej po modlitbě odhalil vydatný pramen.

Společný život se souhlasem metropolity byl praktikován společným hospodařením a nikdo neměl nic svého. Pověst kláštera, který přijímal hladové i nemocné a cizí poutníky, vzrůstala.

Kníže Dimitrij, který žádal Sergeje o radu, byl od něj povzbuzován k odvaze pro spravedlivý boj s tatarskou armádou Mamaje. Ač Turci byli v převaze, podle předpovědi Sergeje Dimitrij zvítězil. Sergej měl dar prorockého vidění a mezi žadateli o radu byl i moskevský metropolita Alexej.

K mystickým zážitkům Sergeje de Radonez patří před jeho smrtí vidění Bohorodičky doprovázené apoštoly Petrem a Janem. Přitom mu P. Maria oznámila budoucí rozkvět jeho kláštera. Poslední půlrok se připravoval na smrt v setrvalém mlčení a 25. září, po přijetí svátostí, skonal ve věku 78 let. Pohřben byl na klášterním hřbitově.

Po 30 letech sv. Sergej ve vidění vyzval jednoho vesničana, aby sdělil igumenu Nikonovi, že jeho hrob je zatopen. Nato byl otevřen a z hrobu, v něm již byla voda, bylo vyzdvižené neporušené Sergejovo tělo, včetně oděvu. Přenesli jej 5. července a uložili v místním novém chrámu. Za svatého byl v Rusku prohlášen už před rokem 1449.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

K Duchu svatému se pomodlím za jednotu církve.

Bože, Tys naplnil svatého Sergeje Radoněžského mnohým poznáním a svou láskou, která přemáhá zlobu světa. Připojil jsi ho k zástupům svatých z různých církví; na jeho přímluvu přiveď nás všechny k jednotě, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Cleophas (I. stol.); Firminus, ep. Ambianen. (století neznámé); Paulus, Tatta (asi s. IV.); Finbarrus (s. VI.); Aunacharius (605); Ermenphridus, abbas (asi 670); Sergius de Radonez (1392); Marcus Criado (1569); Jezus Hita Miranda et Portillo Ioannes Petrus /Iosephus/ Bengoa Aranguren et Paulus Maria /Petrus/ Leoz y Portillo (1936); Ioannes Codera Marqués (1936); Antonius Rodriguez Cid (1936); Jezus Hita Miranda et Portillo Ioannes Petrus (Iosephus) Bengoa Aranguren et Paulus Maria (Petrus) Leoz y Portillo (1936); Solemnis (ante 511); Principius (s. VI)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.