Ioannes Havlík
| 27. prosince, připomínka | |
| Postavení: | novic CM*, mučedník |
| Úmrtí: | 1965 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Československa od hranic Slovenska s Moravou. Za velmi těžkého období nástupu komunistického pronásledování chtěl přes seminář vincentinů dělat přípravu na kněžství a dosáhnout svěcení. Stal se jen novicem. Pronásledovatelé v něm viděli velmi nebezpečnou osobnost, a proto jeho tělesný život zničili ve 37 letech. Zemřel jako poslední člověk a jako poslední se podle slov evangelia stává v těchto dnech prvním. – Za to, že „zůstal věrný Bohu a církvi až do posledního dechu svého života."ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
BŮH NEOPOUŠTÍ ANI NEJHORŠÍ MÍSTA
Narodil se 12. 2. 1928 ve Vlčkovanech (dnes Dubovce 15 km od Hodonína na Moravě) v okrese Skalica na Slovensku. Byl prvním ze čtyř dětí manželů Karla a Justíny Havlíkových. Mluví se o velmi chudé, ale zbožné rodině, ke které patří i teta Angela, která byla v řádu vincentinek a měla na Janovo rozhodování nemalý vliv. Po obecné škole pěšky docházel osm kilometrů do školy v Holíči, pak byl přijat na Masarykovo státní gymnázium ve Skalici.
V roce 1943 přestoupil na reálné gymnázium v Banské Bystrici. Zároveň se také stal chovancem „malého semináře“ Apoštolské školy Misijní kongregace sv. Vincenta de Paul v tomto městě.
Při povstání v srpnu 1944 byli studenti nejprve přemístěni do Trnavy a potom posláni domů. Po skončení války se Jan vrátil do Banské Bystrice a studium pak v květnu 1949 zakončil maturitou. V tomto roce také začal noviciát Misijní společnosti v Ladcích. V noci ze 3. na 4. května 1950 byl Havlík spolu s ostatními novici násilně odvezen z apoštolské školy do "přeškolovacího ústavu" v obci Kostolná a odtud hned na tříměsíční nucené práce při stavbě Přehrady mládeže v Nosicích u Púchova. Jednalo se o manuálně náročnou práci spojenou s rozbíjením kamenů. Podle dozorců velmi dobře plnili pracovní plán i na více než 100 %.
Po rozpuštění pracovních táborů na konci srpna 1950 nebo začátkem podzimu odešel Jan do Nitry, kde si se svými spolubratry novici společně pronajali bydlení 200 m od stanice Státní bezpečnosti (StB). Novici zde po práci tajně studovali, ale chodili pohromadě i do kostela na Kalvárii, a toho si všiml jeden 16letý svazák**, který se se svým odpozorováním byl pochlubit. Následkem toho 29. 10. 1951 vtrhla ozbrojená hlídka StB do příbytku nábožensky žijících mladíků, kteří pod vedením otců vincentinů studovali teologii, a Jana Havlíka společně s ostatními zatkla.
Následovala vyšetřovací vazba s tvrdými výslechy, při kterých byl Jan podroben mučení a v níž zůstal 15 měsíců. Byl to začátek dlouhých let vězení, které pokračovalo soudní vazbou v Bratislavě v Justičním paláci až do konce února 1953. Soud v Nitře se konal ve dnech 3. až 5. února. Jan Havlík byl odsouzený ke čtrnácti rokům vězení do jáchymovských dolů za „velezradu“, která podle dokumentů spočívala v tom, že „tajně studoval teologii“.
Po odsouzení byl odvezen nejprve do pracovního tábora Ostrov v okrese Karlovy Vary. V prvních dnech se tam setkal se svým spolurodákem Antonem Srholcem ze Skalice, který ho získal do své pracovní skupiny a poučil ho, jak to tam chodí. Co se dělá a co by se nemělo. Poskytl mu cenné rady, když člověk přijde na místo, kde smrt může být na každém kroku. Ve velké hloubce vězni museli dolovat uranovou horninu, která je nebezpečně radioaktivní. V tzv. „Rudé věži“, postavené jako drtírna uranové rudy, byli vězni nuceni bez jakýchkoliv ochranných obleků ji vyvážet ve vozících do nejvyššího patra a přesypávat tam na obrovská síta, jimiž ruda padala až do přízemí. Dole pracovali vězni, kteří měli za úkol pomocí dřevěných palic napěchovat drcenou kvalitní rudu do sudů po 80 kg. Ty pak byly zapečetěny a vlakem se zdarma dodávaly do SSSR. Při práci plnění sudů, kterou vykonával i Jan, u vězňů docházelo ke krvácení, slézání kůže a k nepředstavitelnému utrpení. Komunistický pracovní tábor Vykmanov II měl krycí název „L“ – likvidační. Konfederace politických vězňů zde později v roce 1993 umístila pamětní tabulku „– Věž smrti – Konečné pracoviště politických vězňů padesátých let, určených k likvidaci.“
Janu Havlíkovi ani za těchto podmínek nepřestala proudit v žilách „vincentíniánská krev“. Nepřestával být spojen s Ježíšem a s ním měl stejnou touhu pomoci co nejvíce duším. Proto se choval tak, jak se choval, a vězni si ho začali vážit pro jeho ctnostný hluboký duchovní život a obětavou lásku. I v tom „pekle“ byl Bůh a Jan Havlík jako jeho věrný služebník zde roznášením eucharistie následoval sv. Tarsicia (pam. 15. 8.), který z lásky k eucharistii položil svůj život.
V květnu 1958 byl Jan Havlík znovu obviněn, a to z toho, že „maří úřední převýchovu vězňů“. Byl proto eskortován do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci a v Ruzyni za účelem zlomit jeho osobnost a psychicky ho zklikvidovat. To, co následovalo, Jan označil za nejchmurnější období svého života a jak napsal, překonával to jen díky spolupráci s Boží milostí.
Jan se tam totiž dostal do rukou „doktora“, který měl za úkol na vězni zkoušet a testovat různé psychotropní látky, které měly vést k tomu, aby co nejdříve u vězně dosáhli nějakého určitého přiznání k tomu, co chtěli. Dozorci podávali Janovi drogy, které zhoršovaly jeho zdravotní stav, působily na jeho psychiku, a Jan se zde proto dostal až na pokraj psychického zhroucení.
Srdce mu přestávalo fungovat, žilní systém měl narušen pro zátěže a různé úrazy, takže navenek jako by byl zlomeným mužem, ale v podstatě zůstal nepodplatitelným, nezlomným, nebojácným. Odvolával se, domáhal svých práv na svobodu zejména ještě i za amnestie v roce 1960, která mu nebyla přiznána. Domáhal se marně, vykonstruovaný proces byl pomstou za to, že ve vězeňských táborech nepřestal být Božím služebníkem, pomáhal kněžím a byl jejich „prodlouženýma rukama“. V procesu připravili obvinění, že založil skupinu se snahou obnovit slovenský stát, k tomu měly vést i duchovní rozhovory s vězni. Druhé odsouzení jej zbavovalo práva na amnestii, protože z něj dělalo osobu ideologicky nepřátelskou režimu.
Od 7. 5. 1959 byl internován ve věznici Valdice. Zde pobýval ve vězeňské nemocnici a v říjnu 1960 byl opět převezen do Prahy. Koncem července 1961 na pracovišti odpadl a jeho stav byl udáván za kritický. Poslední období jeho věznění bylo v Ilavě a 29. 10. 1962 byl po odpykání celého trestu propuštěn. Jeho zdravotní stav byl ale vážně a nenapravitelně ohrožen a schylovalo se ke konci jeho života ve 37 letech. Na svobodě byl stále špehován a ti, kdo projevili snahu mu pomoci jako umírajícímu příteli, byli předvoláni na StB, vyslýcháni a zastrašováni.
V očích některých Jan 27. 12. 1965 skončil jako stojící mrtvola u popelnice. Tam ve Skalici skutečně skončil, bylo to ale v Boží náruči. Paní, která ho tam z okna viděla stát, mu prý chtěla pomoci, ale do domu už s mužem mohli odnést jen mrtvé tělo.
Blahořečený bude 31. 8. 2024 v bazilice Sedmibolestné Panny Marie v Šaštíně-Stráže za hlavní účasti předsedajícího kardinála Marcella Semeraro a arcibiskupa Stanislava Zvolenského.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad tím, které evangelní hodnoty v tomto životopise Jan představuje a jaký je můj postoj k nim.Bože, Ty přebýváš v těch, kdo mají čisté srdce; vyslyš naše prosby a na přímluvu ctihodného mučedníka Jana Havlíka dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli Tvým důstojným příbytkem Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
POZNÁMKA
* novic CM = Misijní společnosti sv. Vincenta z Pauly (řádu lazaristů)**svazák = člen mládežnické organizace komunistické strany
*** Šaštín je 26 km od Hodonína, 28 km od Břeclavi
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes, Apostolus ; Fabiola (400); Theodorus Graptus (asi 841); Alaphridus Parte♦ (1936); Iosephus Maria Corbín Ferrer♦ (1936); Sara Salkaházi♦ (1944); Odoardo Focherini♦ (1944); Francesco Spoto♦ (1964); Ioannes Havlík♦ (1965)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský