Used with permission of The Hagiography Circle
Radulphus Aquaviva, Alphonsus Pacheco, Petrus Berna, Antonius Francisco et Franciscus Aranha
| 25. července, připomínka | |
| Postavení: | mučedníci TJ |
| Úmrtí: | 1583 |
ŽIVOTOPIS
Od r. 1581 portugalští kolonizátoři v Salsettské oblasti Indie ostře vystupovali proti místním vyznavačům hinduismu. Ti se pak dopouštěli násilí, kterým chtěli překazit činnost jezuitských misionářů. K mučednické smrti Radulfa Aquaviva, Alfonse Pacheco, Petra Berna, Antonína Francisco a Františka Aranha došlo v Kokulínské obci, kde se sešli s úmyslem dohodnout stavbu kostela.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
"ZDE JSOU NAŠE SRDCE!"
Radulf Aquaviva se narodil 2. 10. 1550 v Atri v jižní Itálii vlašskému vévodovi Janu Jeronýmu Aquaviva a Markétě Pia z rodu del Corpo. Dva z blízkých příbuzných Radulfa, Giulio a Ottavo, se stali kardinály a strýc Klaudius se stal významným generálem jezuitské řehole. Radulfovým bratrancem byl také Alois Gonzaga (pam. 21. 6.).
Již v dětství Radulf projevoval lásku k chudým. Žebrákům vždy rozdal, co měl u sebe, a nemocným dětem z chudých rodin nosil potraviny a dárky, sedával u nich a vyprávěl jim biblické příběhy. V rodině Aquavivových byly křesťanské způsoby života samozřejmostí, ale přesto otec Jan zprvu nechtěl Radulfovi vstup do řádu dovolit. Ani když po smrti matky se za něj přimlouvali příbuzní. Nakonec prý díky přímluvě Františka Borgiáše, generálního představeného před strýcem Klaudiem, mohl Radulf 2. 4. 1568 s otcovým souhlasem vstoupil do jezuitského noviciátu v Římě. Tam byl i známý světec Stanislav Kostka. Radulf měl nadání a toužil po misiích. Již po roce noviciátu se stal pomocným učitelem v německém semináři.
Během jednání představených o misiích v Indii krátce onemocněl, pročež představení nepovažovali jeho vyslání za moudré. Radulf se však zavčas uzdravil, nabral sil, přijal jáhenské svěcení a František Borgiáš (pam. 30. 9.) jeho přání vyhověl. Radulf tedy se třemi druhy v listopadu 1577 vyplul lodí. Ta u Janovského zálivu byla za bouře poškozena a cestující byli ohroženi. Ti vypluli pak z Janova jinou lodí do Španělska, kde přistáli v Cartageně a po souši přes Murcii a Toledo dorazili do Lisabonu. Radulf tam v r. 1578 přijal kněžské svěcení a po něm se 14 řeholníky odplul podél Afriky do Východní Indie. Onen úsek plavby trval 6 měsíců. U Mozambických ostrovů bylo na loď přibráno 400 černochů, kterým Radulf zvěstoval evangelium a mnohé z nich pokřtil. Cesta byla plná útrap, které nepřežilo 18 cestujících. Po přistání u Goy se jezuité odebrali do tamního střediska svého řádu, kde pak v řádové koleji Radulf po celý rok vyučoval filosofii. Do Říma v té době došel od něj dopis se slovy: "Působí mi radost, že jsem se stal zase maličkým. Jako malý žáček začal jsem se učit novým zvykům a způsobům. Nová země a jiný národ, jiný život a nový člověk, i jeho povaha bere na sebe novou tvář."
Po roce prožitém v Goy byl Radulf vybrán s dvěma dalšími knězi k cestě do Mughalské říše ke králi Akbarovi I., který se zdál křesťanské víře nakloněn. Uctivě od nich přijal přeložené Písmo svaté a ve svém sídle jim umožnil zřízení kaple a konání bohoslužeb. Jenže po čase Akbar povolal mohamedánské duchovní - "mulasy", se záměrem, aby se pokusili vyvrátit křesťanské učení. Radulf s nimi podstoupil při, ale bez efektu na krále Akbara, který vůči náboženství projevil lhostejnost. Radulf se pak rozhodl se svými druhy odejít, ale využil ještě ochoty krále, který se zdráhal Radulfa propustit a chtěl jej obdarovat. Vyžádal si tedy od krále osvobození křesťanských manželů se dvěma dětma. Jednalo se o Rusa s Polkou.
Když se Radulf v květnu 1583 vracel s nedostatečně úspěšné čtyřleté misie, říkal si: "Kdyby mne alespoň byli ukamenovali! Patrně jsem pro své hříchy nebyl hoden."
Mučednická smrt však na něj čekala už při další misii. Po návratu do Goy byl ustanoven správcem misie Salsettské oblasti. Ta měla 80.000 obyvatel a jezuité v ní působili ze Salsette, které leží poblíž Goy. Salsettskou zem však král Idalkan postoupil Portugalcům. V roce 1580 si španělský král Filip II. připojil Portugalsko a salsettští bráhmani se podrobili novému panovníku s výhradou, že nebudou přetahováni ke křesťanské víře. V opačném případě se obrátí ke králi Idalkanovi, aby zničil Salsette i Goy se sídly jezuitů. Filip II. spoléhal na Idalkanův kladný vztah ke křesťanství a místokrálem v Indii jmenoval Františka Maskaregna s úkolem potírat nekřesťanskou víru a přitom zabránit vzpouře bráhmanů. Ten vyplul do Indie r. 1581 se 13 jezuity, včetně dnes vzpomínaných Alfonse Pacheco a Antonína Francisco.
V témže roce bráhmani vedli proti křesťanství pohanské obyvatelstvo, s jehož pomocí ničili křesťanské stavby a jejich místa osazovali modlami. Proti nim bylo vyslané vojsko místokrále, jehož duchovním byl další dnešní mučedník Petr Berna. Povstalci se tehdy vzdali a vyprosili si prominutí trestu.
O dva roky později, když přebíral správu misie Radulf, dostal za tajemníka Alfonse Pacheco, který ho obeznamoval s poměry a provázel osadami. Dne 15. 7. byli v Orlínské u jezuity Antonína Francisca, s nímž se vydali do Kokulínské obce, kde Petr Berna chystal začít stavbu kostela. Měl ji vést František Aranha. Šla s nimi i větší skupina křesťanů. Při jejich příchodu jeden bráhman v obci rozpoutal nenávistný útok proti misionářům. Alfons Pacheco se je snažil oslovit s připomínkou, že jim před časem za vzpouru vyprosil milost, ale marně. Dav křičel: "Zabijte je!" Jeden Portugalec chtěl misionáře bránit střelbou z pušky, ale Alfonso mu to nedovolil. Další chtěl Radulfovi umožnit útěk na koni, ale on odmítl. Radulf oslovil bratry s výzvou k setrvání a po slovech: "Zde jsou naše srdce!" byl do hrdla zasažen mečem. Padl na kolena a následovalo seknutí do ramene a prostřelení srdce šípem. Posledními slovy prosil za útočníky, vzýval Františka Xaverského a Ježíši odevzdával duši.
František Aranha padl jako druhý po zranění mečem na hlavě a s kopím mezi žebry. Pak útočníci mečem odsekli Petru Bernovi kůži z hlavy, vypíchli oko a pokračovali zohavováním těla i po jeho smrti. Alfonse Pacheca usmrtili kopím a Antonína Francisca dvaceti ranami. Z křesťanů, kteří byli s nimi, prý bylo 20 usmrceno.
Těla mučedníků pohané druhého dne naházeli do studně. Po potlačení vzpoury byla jejich těla vyzvednuta, převezena do Ravioli, kde byla v jezuitském chrámu pohřbena.
Alfons Pacheco se narodil roku 1551 v Minaya ve Španělsku. Do jezuitského řádu vstoupil 8. 9. 1567. Studium teologie dokončil až v misiích, kam byl r. 1574 představenými vyslán. V Goy v Indii nějakou dobu plnil administrativní úkoly. Na konci roku 1579 odcestoval do Evropy, aby s generálním představeným a králem Filipem II. jednal o záležitostech a budoucnosti misie. V roce 1581 se do Indie vrátil s již uvedenou skupinou mučedníků i s místokrálem. V Salsette byl představeným do nástupu Radulfa Aquaviva, kterého pak jako tajemník doprovázel a s nímž podstoupil mučednickou smrt.
Petr Berno pocházel z prosté rodiny v Ascona v jižním Švýcarsku. Narodil se asi r. 1553 a po několika letech se s rodinou přestěhoval do Říma. Tam později začal studia v semináři a 2. 7. 1577 vstoupil do jezuitského noviciátu. Po čtyřech měsících odjel do Portugalska, kde se připravoval na misie v Indii. Tam odcestoval 4. 4. 1579 a 8. 10. nastoupil v Goy. V následujícím roce byl vysvěcen na kněze a na starost dostal obce Margan a Kokulín, ve kterém podstoupil mučednickou smrt.
Antonín Francisco se narodil v Portugalsku. Studia začal v Coimbre a v roce 1571 vstoupil do jezuitského řádu. S Alfonsem Pacheco v roce 1581 odplul na misie do Indie. Působil v Orlínské osadě, kde 15. 7. 1583 prosil ve mši svaté o milost mučednické smrti a pak s Alfonsem Pacheco a Radulfem Aquaviva odešli do Kokulínské obce, v níž podstoupil mučednictví.
František Aranha narodil se r. 1551 v Braga v Portugalsku. Byl synovcem prvního goánského arcibiskupa. Ve 20 letech vstoupil do jezuitského řádu. Problémy mu dělala latina a pro nedostatek nadání k tomuto jazyku se vzdal studia v goánském semináři. Vynikal pak jako architekt při stavbách a rekonstrukcích kostelů. Jako prostý řeholní bratr se dostal do misií v Indii, kde měl v Kokulínské obci vést stavbu kostela. Pro společnou mučednickou smrt se čtyřmi spolubratry úkol už nemohl splnit.
Pětici salsettských mučedníků v roce 1893 blahořečil papež Lev XIII.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Srdce misionářů patřila Kristu a jeho dílu, proto za jeho šíření ochotně nabídli se k oběti. Evangelium připomíná: "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Mt 6,21). Kam směřuje mé srdce? Bude i mým pokladem Boží království? - podle tohoto cíle opravím i svůj žebříček hodnot.Bože, Tys posiloval blahoslavené salsettské mučedníky, aby hlásali evangelium i za cenu svého života; dej nám sílu, abychom i my životem vydávali svědectví Tvé pravdě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Iacobus, Apostolus (43/44); Christophorus, m. Lycia (století neznámé); Olympias (408); Beatus et Bantus (s. VI/VII); Ioannes Soreth♦ (1471); Radulphus Aquaviva, Alphonsus Pacheco, Petrus Berna, Antonius Francisco et Franciscus Aranha (1583); Michael Ludovicus Brulard♦ (1794); Maria Teresia Kowalska♦ (1941); Cucuphas (s. IV in.); Paulus, Valentina et Thea (308); Glodesindis (s. VI); Theodemirus, monachus (851); Petrus Corradini de Molliano♦ (1490); Antonius Lucci♦ (1752); Maria a Monte Carmelo Sallés y Barangueras♦ (1911); Petrus a Corde Redondo♦, Felix a Quinque Vulneribus Ugalde Irurzun et Benedictus a Virgine « del Villar » Solano Ruiz* (1936); Fridericus (Carolus); Rubio Alvarez, Primus Martinez de San Vicente Castillo, Hieronymus Ochoa Urdangarin et Ioannes a Cruce (Eligius); Delgado Pastor♦ (1936); Dionysius Pamplona♦ (1936); Deogratias Palacios, Leo Inchausti, Iosephus Rada, Iulianus Moreno et Iosephus Richardus Díez (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský