Antonius, abbas in Thebaide
| 17. ledna, památka | |
| Postavení: | opat |
| Úmrtí: | 356 |
| Patron: | rytířů, řezníků, hrobníků, košíkářů, cukrářů, tkalců. Byl vzýván i jako pomocník při problémech s domácími zvířaty. |
| Atributy: | ďábel a pokušení, hůl ve tvaru T, jeskyně, prase, zvonek |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze středního Egypta. Ve 20 letech rozdal svůj zděděný majetek chudým a odešel na poušť. Ti, kteří jej vyhledávali, mu říkali "Deicolos", tj. zamilovaný do Boha. Jeho láska dala podnět rozsáhlému hnutí, stal se otcem poustevníků, opatem. Byl nazván "zakladatelem askeze". Za 80 let života v poušti z ní odcházel jen výjimečně a to jen aby pomohl pronásledovaným nebo z poslušnosti na výzvu svého biskupa Atanáše, aby v Alexandrii vystoupil proti ariánským bludům.Již v 5. stol. byla v Jeruzalémě slavena jeho památka.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
SLOUŽIL BOHU A BOJOVAL S POKUŠENÍM JAKOBY ŠLO O POSLEDNÍ DEN.
Narodil se v polovině 3. století v místě dnešního Keman u Herakleje. Byl vychován v křesťanském duchu a v mládí pracoval na poli svých rodičů. Ti mu ve 20 letech zemřeli a on zdědil větší majetek i starost o mladší sestru. V té době se jeho srdce dotkla výzva z evangelia: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak pojď a následuj mě!" (viz. Mt 19,21) Evangelní rady se chopil doslova. Jen co zabezpečil výchovu své sestry a její výživu, rozdal svůj majetek a začal žít asketickým životem v jeskyni na okraji pouště. Duchovním rádcem si zvolil jiného staršího asketu a navštěvoval zprvu i jiné poustevníky, aby u nich poznal, čím by se mohl zdokonalovat v započaté životní cestě. Svůj duchovní život propojoval s prací -pletením rohožek. Hodně se postil a spával na holé zemi. Prožíval doby velkých pokušení, proti kterým bojoval tuhou kázní. Proti různým ďábelským útokům a mámením mu nepomohlo ani ubytování ve staré pohanské hrobce. Tato pokušení se později stala i motivem různých fantastických vyobrazení. Nebylo by správné vidět za nimi halucinace z hladu. (Také někteří světci naší doby, např. otec Pio, fyzicky prožívali boj s ďáblem. Snad většina světců prožila údobí, které lze nazvat duchovní temnotou, pocitem odloučenosti od Boha.)
O víru je třeba bojovat i v ústraní od světa. Po přestátých zkouškách následují v duchovním životě plody vítězství. Pán Ježíš na kříži také prožil duchovní temnotu, když volal: "Eli, Eli, lema sabachthani?"(Mt 27,46) A evangelium nás upozorňuje: "Sluha není nad svého pána."(Jan 15,20)
Antonín si po nějaké době vyhledal další skrýš, v níž strávil asi 20 let v samotě. Věděl o něm pouze jeden poustevník, který mu donášel chléb. Později se Antonín začal setkávat s prosebníky o duchovní rady a pomoc. Přiblížil se k nim i přestěhováním do roviny Thébské pouště, která se začala zalidňovat zájemci o poustevnický život. Ze svých učedníků vytvořil několik družin, které navštěvoval a vedl. Napsal pro ně rady a pravidla prvního mnišského života. S některými se dík sv. Atanáziu můžeme zde seznámit:
"Den začnu prospěšně s úmyslem, že začínám sloužit Bohu a právě tento den by mohl být posledním v mém životě.
Nebudu hloubat o budoucnosti, ale svěřím ji Boží prozřetelnosti."
"Zlému duchu vadí nejvíc mezi křesťany zbožné, zasvěcené osoby, zvláště panny a mniši. Právě oni mají proto překonávat pokušení tím, že nedůvěřují sobě, ale ve všem se spolehnou na Boha.
Zlý duch opustí toho, kdo se vytrvale modlí, usiluje o bdělost, postí se, zachovává dobrovolnou chudobu, je plný milosrdenství i pokory a žije láskou ke Kristu.
Za zbraně proti hříchu slouží čistota a živá víra s vědomím Boží všudypřítomnosti. Nad vlažností lze vítězit myšlenkou na krátký život s nejistým koncem."
K Antonínovým poučením patřilo i to, že lidé toužící po dokonalosti často zbloudili, protože zašli do výstředností, kde ctnost ztrácí krásu své tváře, přestává být ctností a mění se v poblouznění. Proto je pro každého nejdůležitější opatrnost. Tato ctnost udržuje pořádek v ostatních ctnostech a chrání od sklouznutí do extrémů.
Jednou sv. Antonína navštívili pohanští mudrci a nazvali jej rozumným. Řekl jim: "Máte-li mne za rozumného, buďte takoví jako já."
Antonín obdržel od Boha mnoho milostí (v podobě charismat), dar uzdravování, moc nad zlými duchy a částečné poznání budoucnosti.
Za Maximinova pronásledování opustil poušť, aby povzbudil utiskované křesťany v Alexandrii a pomáhal jim. Po smrti Maximina se vrátil. Ve stáří ještě jednou opustil poušť a na výzvu Atanáše šel do Alexandrie kázat proti ariánskému učení.
Asi 4 roky po jeho smrti Atanáš napsal jeho životopis.
Antonínův hrob byl do r. 561 neznámý, neboť ti, kdo jej pohřbili, splnili Antonínovo přání a neprozradili místo, kam jej uložili. Když byl za císaře Justiniána I. objeven, byly Antonínovy ostatky přeneseny do Alexandrie. Po dobytí Egypta mohamedány byly převezeny do Cařihradu r. 635, odkud se jich velká část dostala kolem r. 1000 do Francie a od r. 1491 jsou uloženy v kostele St. Julien v Arles.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Bože, Tys vedl svatého Antonína na poušť, aby Ti tam sloužil postem a modlitbou; na jeho přímluvu pomáhej i nám, ať dovedeme ovládnout sami sebe, abychom vytrvali v Tvé službě a nadevšechno Tě milovali. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. ( závěrečná modlitba z breviáře)POZNÁMKA
S Antonínem vyobrazované prasátko má svůj původ ve starosti o nemocné. Právě pro ně je poustevníci sv. Antonína mohli volně chovat a kdyby se zaběhlo, měl jim napomoci zvonek k němu uvázaný.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Antonius, abbas in Thebaide (356); Speusippus, Elasippus, Melasippus et Leonilla (století neznámé); Iulianus Sabbas (asi 377); Marcellus, ep. Dien. (510); Sulpicius Pius (647); Gamelbertus♦ (asi 802); Rosselina (1329); Ianuarius Sánchez Delgadillo (1927); Teresio Olivelli♦ (1945)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský