Iosephus Nascimbeni
22. ledna, připomínka | |
Postavení: | kněz |
Úmrtí: | 1922 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 22. 3. 1851 v Torri del Benaco u Gardského jezera v Itálii do věřící rodiny. Během školních let v něm rostla touha po kněžském povolání a po maturitě začal studium filozofie a teologie. Kněžské svěcení přijal 9. 8. 1874 a byl poslán jako katecheta do obce San Pietro de Lavagno. Začátkem listopadu byl přeložen do Castelleto di Brenzone jako kaplan a učitel náboženství. Ještě téhož roku farář Brigantin zemřel a Josef Nascimbeni byl po něm jmenován farářem. Stal se horlivým otcem farnosti, který dbal nejen o duchovní dobra farníků, ale i o ta časná. Díky jemu vznikla v obci mnohá chybějící vybavení jako vodovod, zavedení elektřiny, poštovní úřad, spořitelna a další zařízení. Ve spolupráci s Marií Domenico Mantovani v roce 1892 založil skupinu malých sester Svaté Rodiny, která se řídila pravidly třetího řádu sv. Františka a věnovala se zvláště péči o nemocné. Položil tak základ pozdější kongregace, kterou v roce 1909 uznal papež Pius X.Život své farnosti povznesl tím, že jeho hnacím motorem byl hluboký život modlitby, pevně zakotvený v Bohu. Organizoval mnoho společných akcí, kterými přispíval k oživení farního společenství a k prohlubování náboženského života farníků počínajíce mládeží.
V roce 1905 se zasloužil o položení základního kamene nového kostela. Papež Pius X se v roce 1911 rozhodl k jeho jmenování biskupem, čehož se Josef Nascimbeni zhrozil, ale nakonec vše dopadlo k jeho spokojenosti a zůstal ve své farnosti. Na konci roku 1916 ho postihla mozková mrtvice a hemiplegie, takže došlo ke ztrátě hybnosti jedné poloviny jeho těla. Později se přidala cukrovka a další onemocnění. V nedožitých 71 letech spokojeně umíral a za vše děkoval Bohu.
Blahořečený byl 17. 4. 1988 papežem Janem Pavlem II. ve Veroně.
Vincentius, m. Valentiæ (304); Valerius, ep. Cæsaraugustan (305/315); Gaudentius, ep. Novarien (asi 418); Anastasius, monachus in Perside (628); Barnardus (842); Dominicus, abbas Soran (1031); Maria Mancini♦ (1431); Antonius della Chiesa♦ (1459); Gulielmus Patenson♦ (1592); Franciscus Gil de Federich et Matthæus Alonso de Leziniana (1745); Vincentius Pallotti (1850); Gulielmus Iosephus Chaminade♦ (1850); Laura Vicuña♦ (1904); Iosephus Nascimbeni♦ (1922); Ladislaus Batthyány-Strattmann (1931)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský