Franciscus Gil de Federich et Matthæus Alonso de Leziniana
| 22. ledna, připomínka | |
| Postavení: | mučedníci |
| Úmrtí: | 1745 |
ŽIVOTOPIS
Gil de Federich de Sans se narodil 14. 12. 1702 v Tortose ve Španělsku. V patnácti letech vstoupil do dominikánského noviciátu Villa de Exemplo a přijal řeholní jméno František. Sliby složil v klášteře svaté Kateřiny v Barceloně.Již dříve se zajímal o možnosti podílet se na evangelizaci pohanů. V roce 1724 při studiu teologie v Orihuele žádal o přiřazení k dominikánským misionářům. Po přijetí kněžského svěcení v roce 1727 se stal novicmistrem. K naplňování jeho touhy po působení v misiích došlo v roce 1730, kdy dostal povolení společně s o. Matějem Alonso de Leziniana a dalšími třemi společníky odcestovat do Manily na Filipíny. Odtud byl poslán do provincie Pangasinan. V touze po přiřazení do vietnamské oblasti Tonkin, kde byl pronásledovatelem král Vuéh-Huna, se s velkou horlivostí učil annamitský jazyk. Ke všemu, co ho v životě čekalo, se připravoval dlouhodobým postem. S velkým nebezpečím se potom vydával na cesty za svými vietnamskými věřícími. Byl přátelský a stal se velmi oblíbeným, snad proto, že přes svou vážnost a určitou přísnost byl vždy připraven pomáhat těm, kteří měli různé naléhavé potřeby.
Po dvou letech úspěšného apoštolátu byl otec František 3. 8. 1737 v Luc-Thuy zatčen a uvězněn v Ket-Cho. Pomoci se mu dostalo od jedné výše postavené pohanské osoby, která toužila stát se křesťankou a údajně podplacením dosáhla toho, že vězeň u ní mohl častěji pobývat, léčit se, a dokonce přijímat i návštěvy. Dne 24. 11. 1738, kdy již věděl o svém odsouzení k popravě za svou kněžskou službu, napsal ještě apoštolskému vikáři své přání: „Kéž mi Pán dá dosáhnout takové slávy“.
Pro politické problémy v zemi pak došlo k přerušení výslechů tohoto vězně. Nedostali z něho, co chtěli vědět, a tak otec František s horlivostí začal pokračovat v duchovní službě prý asi pro šest tisíc věřících, kteří jiného kněze neměli. Je udáváno, že během roku se u něj vystřídalo tisíce penitentů a udělil stovky křtů. V roce 1743 byl znovu předveden k soudu, ale neprozradil nic z toho, co by někoho mohlo ohrozit. Nakonec, jako by pro jeho záchranu, mu bylo nařízeno šlápnout na medailky, které nosil na krku. On však nic takového nebyl ochoten udělat. To vedlo k dodatečnému obnovení ortelu smrti.
Matěj Alonso de Leziniana se narodil 26. 11. 1702 v Navas del Rey poblíž Madridu ve Španělsku. Do dominikánského kláštera Svatého kříže v Segovii vstoupil v roce 1723. Stal se knězem a teprve v klášteře se rozhodl pro misijní povolání. Na Filipíny byl poslán společně s Františkem Gilem v roce 1730. Po dvou letech odešel do východního Tonkinu, kde působil 11 let. Několikrát se ocitl v zajetí, ale dařilo se mu z něj dostávat. Vynikal štědrostí spojenou s láskou k chudým. Často celé noci zpovídal a vždy měl u sebe něco pro nejchudší, kterým pomáhal. Ti v době hladomoru od něj dostávali aspoň misku rýže. Nakonec byl asi jedním udavačem zrazen a při mši svaté v kapli v Luc-Thuy zatčen a odveden do Vi-Hoangu. Podstoupil nejrůznější mučení a výslechy. Oba dominikáni se před smrtí ještě setkali v Thăng Long patřícím k Hanoji.
Zatímco pro Františka byl stanoven trest smrti, Matěj měl jít na doživotí do vězení. Vojáci ho přemlouvali, aby požádal krále o milost, ale on prohlásil, že jsou bratři a přejí si co jeden, tak i druhý dostat stejně. Proto byl ke stětí odsouzen také on. Než byli svázáni k popravě, byl z rákosů udělán kříž a nabídnuta jim svoboda, pokud na toto znamení šlápnou. Nesnížil se k tomu ani jeden a oba byli na místě sťati.
Papež Pius X je 20. 5. 1906 blahořečil a papež Jan Pavel II. je svatořečil 19. 6. 1988 společně s dalšími 115 mučedníky. Společná památka všech je 24. listopadu a mimo ni každý bývá připomínán v den své smrti, který je dnem jejich vstupu do nebe.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Vincentius, m. Valentiæ (304); Valerius, ep. Cæsaraugustan (305/315); Gaudentius, ep. Novarien (asi 418); Anastasius, monachus in Perside (628); Barnardus (842); Dominicus, abbas Soran (1031); Maria Mancini♦ (1431); Antonius della Chiesa♦ (1459); Gulielmus Patenson♦ (1592); Franciscus Gil de Federich et Matthæus Alonso de Leziniana (1745); Vincentius Pallotti (1850); Gulielmus Iosephus Chaminade♦ (1850); Laura Vicuña♦ (1904); Iosephus Nascimbeni♦ (1922); Ladislaus Batthyány-Strattmann (1931)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský