Světci k nám hovoří...


blah. Lanfrank

Lanfrancus, ep. Cantuarien

28. května, připomínka
Postavení:arcibiskup OSB
Úmrtí:1089
Atributy:biskup, ďábel, monstrance

ŽIVOTOPIS

Narodil se kolem roku 1005 v Pavii v Itálii. Po studiích se stal právníkem. Ve 30 letech odešel do Francie a otevřel v Avranches školu pro právní vědy a svobodná umění, která se stala velmi známou. Jednou byl prý v lese přepaden lupiči a v ohrožení života zanechán osudu. Uviděl, kolik času věnoval vzdělávání a jak málo Bohu, k němuž se ani neučil pořádně modlit. Tehdy předložil Bohu svou situaci s prosbou o pomoc, za kterou přislíbil sloužit. Poté uslyšel v blízkosti lidi, které snadno přivolal, a byl jimi zachráněn.

Slib dodržel a v nově založeném klášteře Le Bec u Rouenu požádal představeného o. Herluina o přijetí. Když se seznámil s řeholními pravidly, slíbil je zachovávat. Přijat byl v roce 1042.

Již po třech letech se stal převorem a začal vést i klášterní školu. Žáků se do ní hlásilo hodně a byl mezi nimi i pozdější canterburský arcibiskup sv. Anselm a Ivo z Chartres, pozdější papež Alexandr II.

Podle Lanfranka byla kázeň v klášteře nedostatečná, a proto zatoužil odejít a žít jako poustevník, opat ho však přemluvil, aby zůstal. Lanfrank se pak zasloužil o klášter v Caënu, kde se stal v roce 1063 opatem.

Napsal i eucharistický spis proti bludům Berengara Toursského a další spisy. Neušel pomluvám, kvůli kterým byl vévodou Vilémem Podmanitelem vypovězen ze země, ale jakmile se oba setkali, Vilém rozkaz odvolal. Když si Vilém po bitvě u Hastingu podmanil anglické území, ustanovil Lanfranka canterburským arcibiskupem.

Lanfrank na novém místě reformoval klášterní život v arcidiecézi a anglickou církev opět více přiblížil evropské. Přivedl k většímu rozkvětu i školství a pozvedl kázeň duchovenstva i morálku lidu. Vynikal moudrostí, bystrostí, dobrotou i čistotou srdce. Zemřel v Canterbury v Anglii a jeho ostatky byly přemístěny do jezuitské koleje v Benátkách.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Germanus, ep. Parisien. (576); Gulielmus, monachus (812); Lanfrancus, ep. Cantuarien (1089); Margarita Pole (1541); Heliconis (s. III); Caraunus (s. V); Iustus, ep. Urgellen. (s. VI); Ubaldesca (1206); Petrus ďArnaud (1242); Herculanus de Plagario (1451); Thomas Ford, Ioannes Shert et Robertus Johnson* (1582); Ladislaus Demski (1940); Antomus Iulianus Nowowiejski (1941)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.