Francisca de Ambosia
| 4. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | vdova a řeholnice |
| Úmrtí: | 1485 |
ŽIVOTOPIS
Pocházela ze šlechtické rodiny ve Francii. Stala se manželkou bretaňského vévody Petra II. Po jeho smrti se rozhodla využít majetek ke zřízení a zajištění kláštera řádu karmelitek v městečku Bondon, do něhož pak vstoupila. Později se stala převorkou i v Nantes. Sestry obou klášterů vedla s moudrostí slovem i příkladem až do smrti. S Janem Soreth je pokládána za zakladatelku karmelitek ve Francii.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
PORADKYNĚ PRO POKROK V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ
Narodila se 9.května 1427 na zámku Thours ve Francii rodičům vikomtu Ludvíkovi z Ambosie a Marii z Rieux. Před dovršením 4. roku byla zasnoubena 13tiletému Petru, jenž byl synem bretaňského vévody. Do sňatku stanoveného na rok 1442 byla dána na výchovu ke své budoucí tchýni. Tou byla zbožná sestra krále Karla VII.
Manžel Petr byl na Františku chorobně žárlivý. Jednou uvěřil pomluvě, že jeho Františka, která s ním chtěla žít ve zdrženlivosti, se začala důvěrně stýkat s panošem. Zbil ji tak, že se ze zranění po nějakou dobu léčila. A když Petr poznal svou chybu, Františka mu s radostí odpustila. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou a Františka vévodkyní. V renneské katedrále byli spolu korunováni r. 1450. Následovalo sedm let vlády, které lid nazval „dobou blažené vévodkyně.“ Ta velmi ovlivňovala svého muže ke konání dobra.
V září r. 1457 Petr zemřel a ovdovělá Františka odmítala další sňatek i přes přání Ludvíka XI., který ji chtěl oddat s otcovým švagrem, Filipem Savojským. Františka vidíc nebezpečí slavnostně složila slib ustavičné čistoty, ale i přesto ji král chtěl unést. Dlouho zápasila o své dědictví s otcem i s králem a to i s pomocí soudu . Svůj majetek chtěla využít ke zbudování dalšího kláštera (první v Nantes zbudovali ještě za Petrova života pro klarisky) včetně zajištění ročního důchodu pro provoz a potřeby řeholnic. Jejímu novému klášteru karmelitek blízko Vanes v Bretani se pak říkalo „klášter Tří Marií v Bondon.“
Zřízení kláštera jí povolil papež Pius II. v únoru 1460 i s určením přesných směrnic zřejmě pocházejících od Jana Soretha. S ním se již v předchozím roce dohodla na zřízení prvního kláštera karmelitek ve Francii, do něhož měla úmysl vstoupit. Klášter měl tak přísná pravidla, že přestoupení klauzury či přivlastnění si časného majetku bylo pod trestem exkomunikace ipso facto. Jan Soreth r. 1463 převedl 9 karmelitek z Belgie a roku 1468, na slavnost Zvěstování, z jeho rukou přijala hábit Františka a dva roky poté ji sestry zvolily za převorku. S nárůstem sester v komunitě došlo k rozhodnutí o založení druhého domu v Les Couets poblíž Nantes. Jeho vedení přijala Františka jen proto, že jí to ukládala poslušnost po rozhodnutí samotným papežem. Nastoupila do něj v adventu r.1479.
Ve stručné charakteristice se o Františce dočteme, že žila umrtveně, konala skutky milosrdenství, zvláště za doby moru. V klášteře se zálibou konala všední práce, umývala nádobí, nosila dříví, pracovala v zahradě. Stala se karmelitkou, aby celé své srdce dala Pánu. A tuto nerozdělenou lásku žádala i od svých sester. Klášter za jejího vedení měl skvělou pověst pro pěstování hrdinských ctností a Boží obdarování mystickými zkušenostmi. Její klášter u Nantes byl pokládán za prototyp karmelitánských klášterů. Později, protože se v něm udrželo přísnější zachovávání řehole, uvažovala o něm i sv. Terezie, kterou nakonec Bůh vedl k obnově karmelitánského řádu ve Španělsku a stala se zakladatelkou bosých karmelitek.
K charakteristickým rysům blahoslavené Františky z Ambosie patří zejména její velká láska ke Kristu v Eucharistii a láska k nemocným. Dnes je možno přijímat Nejsvětější svátost denně, tehdy směly sestry mimo stanovených dnů přijímat posilu Těla Kristova jen každých 14 dní.
Jsou zachovány opisy promluv, které měla k sestrám, a mnohé citace stojí za úvahu a praktické využití.
Sestrám ošetřujícím nemocné kladla na srdce, aby k nemocným byly vlídné a láskyplné i skutky, protože jak říkala: „Slova jsou jako ptáci, které vídáváme v naší klášterní zahradě, rychle zmizí a nezůstane po nich ani stopy.“ Prospěšnost mlčení připomínala slovy: „Z mnoha mluvení dochází na dlouhé zpovědi … Z lásky a ke cti sv. řádu, který jsme zde zasadily, dávejte pozor na silencium, které je nutné k prospěšnému zachovávání našeho stavu.“ Nebo: „Máme jen jedna ústa a jazyk je uzavřen dvěma zdmi… A máme dvě uši, to znamená, abychom více poslouchaly než mluvily. Hloupý člověk nedovede nikdy mlčet, stále mluví a ani neví co říká. Jedno z největších zel, kterého se bojím, je z mnoho mluvení, ať hlasitě, potichu či v radě.“
Její promluvy k sestrám bývaly častěji na téma poslušnosti a pokory. Říkala“ „K poslušnosti je třeba pokory.“ „Náš Pán nám ukázal cestu pravé poslušnosti. On nám dává poučení.“ … „Přímá cesta do nebe je kříž. To je hlavní brána. Nutno se pokořovat, ponižovat… Kdybyste znaly, jaké dobro a užitek přichází z utrpení, radovaly byste se z příležitosti k němu.“ Přitom nabádala k umírněnosti v umrtvování, že: „Lépe možno sloužit, když je člověk zdravý, než když je nemocný. Onemocníte-li svou vinou, dělejte si proto výčitky svědomí.“
Varovala, aby se nikdo nepovažoval za moudřejšího, než osoby k poroučení určené: „Je to zhoubné, k rozvratu konventu, když si myslíme, že to či ono dovedeme udělat či říci lépe než druzí.“
„Je to velká ctnost, umět snášet nedokonalosti druhých a poznávat svou nedokonalost.“
Vyjádřila se i ke zvědavosti na chyby druhých, když řekla: „Čím budeme zvědavější poznávat a vyhledávat chyby jiných, tím méně poznáme své.“ Protože nestačí jen konstatovat své vlastní chyby, ale je potřeba odhalit jejich kořeny, používala matka Františka toto přirovnání: „Když je někdo ve špatně uzavřené místnosti, zpozoruje odkud vane, odkud to táhne. Tak i vy máte zpozorovat ve svém svědomí odkud vanou a přichází pokušení. A dobře ucpat, znamená použít proti nim léku.“
Františka radí: „Složte vše k nohám kříže a tam spočívejte v pokoji. Když si nemůžeme odpomoci od nějaké věci, která se příčí rozumu, musíme ustoupit, zmlknout a dokonce i upustit od všeho rozumování – za předpokladu, že se vám zdá, že je to nad rozum – abychom měly pokoj. Neboť my jsme vždy nakloněny k smyslovosti, a co není dobré se nám jako dobré zdá.“
Často prosila: „Nade všecko se snažte, aby Bůh byl co nejvíce milován.“
„Usilujte o to, aby vaše zbožnost stále vzrůstala. Hleďte na cíl k němuž směřujete, jak to dělá lučištník, když chce střílet. Když napne svůj luk, dívá se na cíl, kam chce střílet. Tak je nutno mít vždy přímý úmysl ve všech dobrých skutcích, neboť jinak ztratíme ovoce svého činu. Podobně tesař užívá při práci pravítka, aby se udržel rovně a neuhnul.“
Matka Františka často sestry prosila, aby ji znovu nevolili, ale marně. V úřadu představené zůstala až do své smrti. Den před ní v přítomnosti celé komunity přijala svátost nemocných a všem udělila požehnání. Při loučení řekla: „Loučím se s vámi a jdu, abych zakusila, co to je Boha milovat nadevše:“
Zemřela 4. listopadu 1485. A papež Pius XI. ji blahoslavil 15. 7. 1863.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Z nabízené palety Františčiných rad si zvolím pro sebe nejpotřebnější, nejužitečnější k vlastnímu pokroku na duchovní cestě a týden budu usilovat podle ní žít bez uhnutí od rady.Bože, blahoslavenou Františku jsi povolal, aby na tomto světě hledala Tvé království tím, že sloužila Tobě a Tvé nejblahoslavenější Matce. Dej, ať posíleni její přímluvou, s duchovní radostí kráčíme stále vpřed po cestě lásky. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
( závěrečné modlitba z karmelitánského Propria k breviářie)
POZNÁMKA
Další světci v Martyrologium Romanum 4. 11.
Vitalis et Agricola, (304); Nicandrus et Hermes, (ca. s. IV); Pierius, (s. IV in.); Amantius, ep. Ruthenen., (s. V); Perpetuus, ep. Traiecten., (ca. 620); Modesta, abbatissa, (s. VII); Emericus seu Henricus, filius s. Stephani regis Hungariæ, (1031); Helena Enselmini♦, (1231); Felix de Valois, (s. XIII); Teresa Manganiello♦, (1876).
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Carolus Borromeo (1584); Vitalis et Agricola, m. Bononiæ (304); Nicandrus et Hermes (asi s. IV.); s. IV. in.; Amantius, ep. Ruthenen (s. V.); Perpetuus, ep. Traiecten (asi 620); Modesta, abbatissa (s. VII.); Emericus seu Henricus, filius s. Stephani regis Hungariæ (1031); Helena Enselmini♦ (1231/1242); Felix de Valois (s. XIII.); Francisca de Ambosia♦ (1485); Teresa /Maria Ludovica/ Manganiello♦ (1876)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský