Petrus Fourier
| 9. prosince, připomínka | |
| Postavení: | kněz CSA, zakladatel |
| Úmrtí: | 1640 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Lotrinska. Ve 20 letech vstoupil k řeholním kanovníkům sv. Augustina v Chaumoussey. Dával přednost asketickému životu. V Trevíru se stal knězem, později udělal doktorát práv i teologie a potom žádal o nejchudší farnost s největšími problémy. Dosáhl její proměny a vytvořil základ kongregace augustiniánek později zvaných Školské sestry de Norte-Dame. Zemřel ve vyhnanství.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NEPŘÁTELSTVÍ A ZLO PŘEKONÁVAL DOBROTOU
Narodil se 30. 11. 1565 v Mirecourt ležícím 50 km jižně od Nancy v Lotrinsku na východě Francie. Rodiče jsou uváděni jako zbožní obchodníci s textilem. Petr Fourier začal ve 14 letech studovat na katolické univerzitě v Pont-a-Moussone, která byla ve správě jezuitského řádu. Přestože se o něm píše i to, že byl veselý a zábavný, říkalo se o něm, že buď studuje, nebo se modlí. Toužil po vzdělanosti a svatosti. V této souvislosti byl k sobě až příliš přísný. Učení mu šlo snadno a k dalšímu vytyčenému cíli považoval za potřebné sebekázeň a pokání. V důsledku toho se uskrovňoval s jediným postním jídlem denně. Vlastní otec mu kvůli tomu domlouval, ale Petr projevil takovou výmluvnost, že mu prý otec při objetí řekl: „Svěřuji tě Boží prozřetelnosti. Dej na její vnuknutí, nechci tě omezovat.“ V tomto můžeme vidět, jaký byl jejich vztah i zbožnost.
Roku 1585 vstoupil k řeholním kanovníkům sv. Augustina v Chaumoussey (28 km JV od Mirecourt), kde po roce složil do rukou opata sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.
Petr se snažil žít podle prvotní přísnosti regule. Řeholníkům však nevyhovovala taková skromnost, zbožnost a půsty tím více, že jim opat dával Petra za vzor. Dávali proto Petrovi najevo svou nelibost způsobem, který lze vidět jako všemožné znepříjemňování až téměř šikanu. Petr tak už v mládí pociťoval vážnost krize v řeholní společnosti, ale nevzdával se svých ideálů. Pro pohodlné a vlažné spolubratry prý býval nesnesitelným břemenem.
Uvádí se, že ke konci roku 1586 Petr dosáhl titulu magistra umění. Na svátost kněžství se byl připravovat v Pont-a-Mousson a kněžské svěcení přijal v roce 1589 v Trevíru v Německu. Na návrh představených pokračoval ještě šest let ve studiích a v r. 1595 dosáhl doktorátu práv (světského i církevního) a doktorátu z teologie.
Řeholníci sv. Augustina měli právo spravovat fary a žít mimo klášter. Než Petr 1. 6. 1597 nastoupil do duchovní správy, byl mu nabídnut výběr ze tří farností. Po poradě s příbuzným, zkušeným knězem Janem z TJ, si zvolil farnost v Mattaincourt (nedaleko rodného městyse), označenou za nejhorší po všech stránkách včetně chudoby, a jiné dvě s podstatně snazší správou zamítl.
Obyvatelé Mattaincourt nového faráře Petra Fouriera přijali s nedůvěrou, lhostejností i s odporem. Náboženské pravdy a nejzákladnější zásady morálky byly mezi nimi neznámé pojmy. Neděle trávili po hospodách. Co se týká obživy, specializovali se na různé způsoby předení, tkaní a vyšívání. Mnozí byli mistři ve svém oboru, ale přitom se tito vynikající řemeslníci stávali oběťmi lichvy a bylo zde znát, jak zlo plodí zlo.
Farář Petr hodně překvapil už první promluvou, při níž prohlásil, že se dává bez výhrady do jejich služeb a že chce spasit jejich duše i za cenu své krve. Jak se do toho pustil?
Hodně se modlil, žil v přísné chudobě, začal s opravou zchátralého kostela a s pořádáním farních misií. Podílel se na starostech farníků a věnoval se nejen práci kolem kostela, ale i službě chudým, žijících v bídě. Někdo o něm napsal, že dokonale ztělesnil učení Tridentského koncilu.
Ve své farnosti prosazoval spravedlnost a právo, vytvořil peněžní fond na podporu maloobchodníků ve finančních potížích a do povědomí bohatých zaséval vědomí sociální odpovědnosti. Sepsal seznam farníků žijících v bídě a organizoval pravidelné rozdělování potravin. Oltář Panny Marie zvolil za místo, kam věřící donášeli pro chudé maso, chléb, víno. Jen zřídka prý oltář zůstal prázdný a v obci vymizelo žebrání.
Do obce povolával nejschopnější misionáře a sám také s láskou horlil ve svých kázáních. Snažil se na farníky působit i skrze děti chodící do náboženství. V kázání vyložil předmět víry probíraný už s dětmi v náboženství a zde jim kladl otázky, aby vysvětlené bylo dospělým zopakováno a děti o probíraném ještě mluvily doma. Zavedl i „dialogy“ – výstupy předváděné ostatním dětmi v kostele. Během tří let se farnost údajně stala vzorem bohabojnosti i křesťanské kázně.
Farář Petr Fourier nepřehlížel ani potřebu věcí veřejných, zejména potřebu správně vedených škol a chtěl pro dívky zajistit stejné vzdělání, jako se dostávalo chlapcům. V nedostatku vzdělání viděl hlavní kořen sociální bídy, proto usiloval o založení škol umožňujících bezplatné vzdělání.
S Alexií Marií Le Clerc (pam. 9. 1.) a dalšími čtyřmi dívkami se mu podařilo vytvořit Mariánskou družinu „Blahoslavené naší Paní“ za účelem vyučování dalších dívek a mladých žen. Šlo o něco, co se vymykalo dosavadním představám a praxi a nebylo snadné zdolat všechny překážky. Mezi nezvyklé prvky patřil zákaz zahanbovat děti jiného vyznání i výuka pro chudé zdarma.
Pro družinu budoucích učitelek napsal řeholní pravidla, ale při vymáhání církevního schválení ho čekal zápas s překážkami církevních úřadů, neboť římská kurie tehdy vyžadovala pro řeholní život přísnou klauzuru. Pravidla družiny, z níž později vznikla kongregace augustiniánek s názvem Školské sestry de Notre Dame potvrdil papež Pavel V. v roce 1616. Papež Urban VIII. jim v roce 1628 při schvalování řehole dal název Kanonisky sv. Augustina řehole Notre Dame. Důvod souvisel s povinností chórového recitování breviáře.
Bývá připomínáno, jak Petr Fourier řešil krizi jedné ze sester, které se znechutil život v klášteře, a chtěla se vrátit do světa. Nejprve jí poradil, aby si to rozmyslela, a když trvala na svém rozhodnutí, Petr souhlasil, pouze žádal, aby před odchodem zašla do chrámu a tam přečetla modlitbu, kterou jí napsal. Seznámila se s textem až při čtení v kostele. Zde její znění:
„Přicházím, Matko Boží, abych poděkovala, že jsi mne mezi svoje dcery přijala. Této milosti nechci více požívat, poněvadž je mi svět milejší, než ty a Syn tvůj. Proto vás opustím a navrátím se do světa. Ať vám slouží, kdo chce, já vám dál sloužit nemohu.“ Ta slova přispěla k jejímu návratu.
Za jednu z veřejných snah Petra Fouriera lze označit jeho úsilí v době ohrožení samostatnosti Lotrinska v roce 1636. Rodné Lotrinsko viděl jako důležitou složku pro rovnováhu katolicismu a s tím souvisely i jeho rady vévodovi za třicetileté války. Hněv odpůrců lotrinského vévody, zejména francouzského kancléře, pak prý byl důvodem Petrova odchodu do vyhnanství. Odešel do města Gray v Burgundsku, které tehdy patřilo pod španělskou vládu. Zde strávil poslední čtyři roky života. Pokračoval ve vyučování, navštěvoval chatrče chudých i věznice. Udává se, že připravoval i definitivní stanovy nové řehole a trápilo ho vše, co v té době řeholní společenství vážně ohrožovalo. Zemřel ve věku 75 let. Za blahoslaveného ho v lednu 1730 prohlásil papež Benedikt XIII. a 27. 5. 1897 ho papež Lev XIII. svatořečil.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Chci pravdivě posuzovat dopad svých rozhodnutí a podobně dnes začnu se zpytováním svědomí.Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Petra Fouriera, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Didacus♦ (1548); Gorgonia (asi 370); Valeriana (století neznámé); Leocadia (asi 304); Syrus, ep. Papien (s. IV.); Cyprianus, abbas Genoliacen (s. VI.); Ioannes Minami Gorōzaemon♦ (1603); Simon Takeda Gohyōe et socii♦ (1603); Liborius Wagner♦ (1631); Petrus Fourier (1640); Bernardus Maria a Iesu (Cæsar) Silvestrelli♦ (1911); Iosephus Ferrer Esteve♦ (1936); Richardus de los Ríos Fabregat, Iulianus Rodríguez Sánchez et Iosephus Giménez López♦ (1936); Iosepha Laborra Goyeneche et V sociæ: Carmen Rodriguez Banazal, Maria del Pilar Nalda, Stephana Irisarri, Isidora Izquierdo et Dolora Broseta Bonet♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský