Veremundus
| 8. března, připomínka | |
| Postavení: | opat OSB/OCist |
| Úmrtí: | asi 1095 |
ŽIVOTOPIS
Příběh tohoto mnicha nás zavádí do oblasti Navarry na severu Španělska poblíž Estelly, která byla sídlem navarských králů. Velmi bohatý příběh má v sobě mnoho nejistého. Bývá jmenováno několik míst, na kterých se Veremund kolem roku 1020 mohl narodit. Udává se jeho mimořádná zbožnost i to, že již ve 12 letech odešel do benediktinského kláštera v Irache, kde byl opatem jeho příbuzný. Vynikal zde horlivostí vzorného mnicha, který více jak na spolubratry myslel na chudé, kterým projevoval velkou štědrost. U této jeho ctnosti začíná popisování zázraků. K nim se přidává horlivost v modlitbě, meditaci a askezi i obliba ve studiu Písma svatého.V roce 1056 byl Veremund zvolen opatem v Irache. Jeho historický klášter je také ztotožňován s panovnickým sídlem (Estelle) a o tomto opatovi se říká, že byl také rádcem králů. V klášteře byla, zvláště Veremundem, uctívána vyřezávaná soška Santa Maria del Puy. S ní často rozmlouval a píše se, že to byl právě on, kdo toto zobrazení někde poblíž v roce 1080 objevil. Na jiném místě je uváděna skupina mužů, kteří ji nalezli, ale podstatný je vztah k Matce Boží, který v klášteře nabýval významu.
V diskuzích o liturgické reformě Veremund obhajoval starobylý mozarabský ritus a do Říma poslal k posouzení dvě liturgické knihy: Liber rationum a Liber antiphonarum, které papež Alexandr II. pak schválil.
Veremund zemřel v klášteře Irache kolem roku 1095 a je označován za vzor mnišské dokonalosti. Připomíná se také, že měl dary proroctví, uzdravování a exorcismu. Papež Alexandr III. ho údajně v roce 1163 zařadil mezi světce. V roce 1583 byly jeho ostatky přemístěny do vzácné urny podle slibu opata Antonína z Comontes za jeho uzdravení z nemoci a v roce 1657 byly Veremundovy ostatky uloženy do nového stříbrného relikviáře s reliéfy.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes de Deo (1550); Pontius, diaconus (s. III.); Apollonius et Philemon (287); Provinus (asi 420); Senanus (s. VI.); Felix, ep. Dumnocen (asi 646); Theophilactus (přibližně kolem r. 840 až 845); Humfridus (871); Litiphridus, episcopus (874); Duthacus (asi 1065); Veremundus (asi 1095); Stephanus, abbas Obazinen (1159); Vincentius Kadłubek♦ (1223); Ioachim Kurōemon♦ (1624); Faustinus de la Incarnación Míguez (1925)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský