Menignus
| 15. března, připomínka | |
| Postavení: | mučedník |
| Úmrtí: | asi 250 |
ŽIVOTOPIS
Byl řemeslníkem ve starověkém helespontském přístavu Parion v Mysii poblíž Kemeru (dnes provincie Çanakkale na severozápadě Turecka). Na více místech se uvádí, že byl ženatý a jeho řemeslem bylo upravování textilu na valše. Jednalo se o zpevňování textilu, o barvení nebo bělení. Proto jsou mu dávány názvy valchář, barvič nebo bělič.Co ho vedlo k přijetí křesťanské víry není jisté, pouze to, že se stala opravdovou. Legendy nabízí několik variant týkajících se jeho příběhu v období za císaře římské říše Decia. Někde je zmiňováno, že Boží milost ho připravovala již ve snu, potom se šířila zpráva o zázračném osvobození uvězněných křesťanů, která prý upevnila jeho víru. Když bylo nařízeno šíření dekretu o pronásledování, šel a nebojácně ho veřejně roztrhal na kusy. Ať už před prétorem, tribunálem či jen někde připevněným jako vyhláška. Mohlo by se říci, že horlivost předběhla rozum, že měl uvážit následky, ale tak to nechodí. V tomto případě jeho horlivost povzbuzovalo srdce a akt vzpoury jako obrany Božího lidu na sebe nenechal čekat.
Panovníkova moc, i když omezená, je mocí, která může být schopna konat zlo. Prétor podle toho rozhodoval o mučení toho, kdo se rozhodl vzdorovat. Menignus mimo jiného trýznění přišel o prsty, bez kterých nemohl vykonávat žádnou dřívější činnost. Všechny mu byly useknuty, ale víry se nevzdal. Proto mu byla před manželkou nakonec useknuta i hlava.
Bylo nařízeno nechat jeho tělo nepohřbené, aby se o ně postarala divoká zvěř, ale přesto je křesťané s úctou pohřbili. Legendárnímu vyprávění už při popravě nechybí doprovod mimořádných zázračných jevů nejspíše z lidských představ, ale to vše trumflo Menignusovo setkání s Bohem, s jeho milujícím srdcem.
Jak je psáno v Písmu: „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1Kor 2,9).
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Menignus (asi 250); Zacharias, Pp. (752); Leocritia (859); Sisebutus (1086); Gulielmus Hart♦ (1583); Ludovica de Marillac (1660); Clemens Maria Hofbauer (1820); Salvador Valerius Parry♦ (1889); Placidus Riccardi♦ (1915); Pius Conde♦ (1937); Ioannes Vojtech Balicki♦, presbyter (1948); Artemidis Zatti (asi 1951)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský