Theophilactus
| 8. března, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | přibližně kolem r. 840 až 845 |
ŽIVOTOPIS
Jako mladík prý přišel z Asie do Konstantinopole, kde se seznámil s pozdějším světcem Tarasiem (pam. 18. 2.). Ten vypozoroval jeho vlohy a povolání k řeholnímu životu. Zajistil mu dobré vzdělání a pak ho poslal k Michaelovi, který také býval jeho žákem a před nedlouhou dobou odešel údajně do kláštera u Bosporu. Po více letech u pobřeží Černého moře po projití náročnými zkouškami Tarasius oba vysvětil za biskupy. Teofilakta pak ustanovil biskupem v Nikomedii (dnes İzmit v Turecku) a Michaela v Synadě ve východní Frýgii (na území dnešního Turecka).Teofilaktus projevoval apoštolského ducha, hlubokou zbožnost i pozitivní lidské vlastnosti. Měl otevřené srdce k potřebám svých věřících, štědrost a obětavost projevoval zvláště k nejchudším a v oblasti své působnosti založil také několik nemocnic.
Tarasius byl v roce 784 zvolen za konstantinopolského patriarchu místo Pavla, který 30. 8. rezignoval. V té době patriarcha jako by patřil ke dvoru, protože byl označován za významného císařského rádce. V roce 787 předsedal II. nicejskému koncilu (označovanému také jako VII. ekumenický sněm).
Teofilaktus byl později přítomen u jednání císaře Lva V. Arménského, který v roce 815 obnovil ikonoklasmus, s patriarchou Niceforem, nástupcem patriarchy Tarasia, a osobně přitom odsoudil obrazoborectví. Císaři Lvu také předpověděl předčasnou násilnou smrt, pokud se neobrátí. Za smělou předpověď byl jím poslán do vyhnanství, odsouzen k životu v pevnosti Strobil v Malé Asii. Tam trpěl asi 30 let, do své smrti, ke které došlo asi po roce 840.
Po obnovení úcty k ikonám v roce 847 za císařovny Teodory a jejího syna Michaela byly ostatky Teofilakta vráceny do Nikomédie.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes de Deo (1550); Pontius, diaconus (s. III.); Apollonius et Philemon (287); Provinus (ca. 420); Senanus (s. VI.); Felix, ep. Dumnocen (asi 646); Theophilactus (přibližně kolem r. 840 až 845); Humfridus (871); Duthacus (ca. 1065); Veremundus (ca. 1095); Stephanus, abbas Obazinen (1159); Vincentius Kadlubek♦ (1223); Faustinus Míguez (1925)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský